Článek
Když se ohlížíme za tragédií roku 1938 a 1939, náš hněv se obvykle stáčí směrem na západ. Cítíme hořkost vůči Francii a Británii, oněm vzdáleným spojencům, kteří nás v Mnichově „zradili“ a Polsko o rok později nechali vykrvácet. V tomto narativu ublíženosti však často zapomínáme na jednu nepříjemnou pravdu – naši vlastní neschopnost domluvit se s tím, kdo byl nejblíže a kdo byl ve stejném ohrožení. Československo a Polsko. Dva státy, které měly být přirozenými bratry ve zbrani, ale místo toho se chovaly jako rozhádaní sousedé, kteří se soudí o plot, zatímco jim za zády hoří dům. Spor o Těšínsko, ona malicherná jizva na vztazích, nám zaslepila zrak. Ale co kdyby v polovině třicátých let, tváří v tvář rostoucímu nacistickému monstru, zvítězil v Praze a ve Varšavě chladný rozum nad nacionálními emocemi?
Představme si scénář, kde se Edvard Beneš a Józef Beck, navzdory vzájemné antipatii, sejdou nad mapou a uvědomí si, že samostatně nepřežijí. Místo drobných naschválů by byla podepsána úzká vojenská a hospodářská konfederace, faktické obnovení jakési moderní, slovanské verze jagellonského soustátí. Tento blok by nebyl žádným otloukánkem. Spojením československého průmyslového potenciálu – našich skvělých zbrojovek, tanků LT-35 a dělostřelectva – s polskou demografickou silou a bojovným duchem jejich pěchoty a jízdy, by vznikla armáda, která by v roce 1938 neměla na kontinentu konkurenci, snad s výjimkou té francouzské. Hovoříme o síle, která by mohla mobilizovat přes osmdesát divizí. To je číslo, při kterém by i generálům Wehrmachtu, tehdy ještě zdaleka ne tak silným, ztuhl úsměv na rtech.
Hitlerova strategie byla vždy založena na oddělování obětí. Rozbít jednoho po druhém. Proti jednotnému bloku „Varšava–Praha“, který by ovládal prostor od Šumavy po Pripjať, by jeho politika nátlaku nefungovala. V září 1938 by se Německo neodvážilo vyhrožovat válkou, protože by vědělo, že útok na Sudety by okamžitě znamenal polský vpád do Slezska a Pomořan. Berlín by se ocitl v kleštích, kterých se němečtí stratégové od dob Bismarcka děsili. Mnichovská konference by se buď nekonala, nebo by na ní zástupci Československa a Polska seděli jako rovnocenní partneři, nikoliv jako čekatelé na chodbě. Západní mocnosti by nemohly ignorovat hlas sedmdesáti milionů lidí ve středu Evropy.
Samozřejmě, takové spojenectví by nebylo bez vnitřních bolestí. Polsko té doby bylo autoritativním státem s velmocenskými ambicemi, zatímco Československo baštou demokracie. Hledání společné řeči by bylo extrémně složité. Možná bychom museli slevit z našich demokratických standardů, možná by Varšava musela omezit svůj antisemitismus a velkopanskou pýchu. Ale v geopolitice platí, že přežití je nadřazeno ideologii. Tento blok by navíc fungoval jako dokonalá hráz nejen proti Německu, ale i proti Sovětskému svazu. Stalin by si dvakrát rozmyslel paktovat se s Hitlerem, kdyby mezi nimi stála „ocelová hradba“, přes kterou neprojde ani jeden.
Je to jedna z největších tragédií našich dějin. Hledali jsme spásu v Paříži a Londýně, u lidí, kteří neuměli najít Prahu na mapě, a přitom jsme ignorovali souseda, který měl stejný osud a stejného nepřítele. Československo-polská konfederace mohla změnit druhou světovou válku na lokální konflikt, nebo jí dokonce zcela zabránit. Místo toho jsme se nechali rozeštvat, Poláci si v roce 1938 ukousli kus Těšínska, aby je o rok později titíž Němci, kterým tím pomohli, zadupali do země. Je to lekce z reálpolitiky, která bolí i po sto letech: spojenectví se uzavírají s těmi, kdo vás potřebují, ne s těmi, ke kterým vzhlížíte.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že je pro malý stát ve středu Evropy lepší spoléhat na silného, ale vzdáleného ochránce (jako tehdy Francie nebo dnes USA), nebo budovat těsné a pragmatické bloky s bezprostředními sousedy, i když s nimi máme historické spory?
Prameny:
- Majewski, Piotr: Studie o krizi
- Friedl, Jiří: Na jedné frontě: Vztahy československé a polské armády.
- Tesar, Jan: Mnichovský komplex
