Článek
Když se dnes řekne „jaderná velmoc“, vybavíme si giganty jako USA, Rusko nebo Čínu. Málokdo však ví, že v poválečné Evropě existovaly plány na vyzbrojení menších států jadernými zbraněmi, o čemž vážně uvažovalo neutrální Švédsko i Švýcarsko. Československo k tomu mělo, čistě technicky vzato, nejlepší předpoklady ze všech států východního bloku. Měli jsme světové zásoby uranu v Jáchymově, špičkový ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a strojírenskou základnu schopnou vyrobit cokoliv od turbíny po cyklotron. V naší realitě jsme sloužili jen jako dodavatel suroviny a později jako skladiště pro sovětské hlavice. Ale co kdyby se v 50. letech, v přísném utajení a možná pod rouškou civilního energetického programu, zrodil „Projekt Z“ – plán na sestrojení československé taktické jaderné zbraně?
Představme si konec 60. let. Politické uvolnění Pražského jara vrcholí. V Kremlu sedí Leonid Brežněv a s obavami sleduje, jak se mu strategicky klíčová země vymyká z rukou. Rozhoduje se o invazi. V naší historii tanky prostě vjely, protože riziko odporu bylo nulové. V této alternativě však existuje faktor strachu. Československá rozvědka by v kritické chvíli „náhodou“ nechala uniknout informaci, že armáda disponuje několika funkčními jadernými zařízeními, ukrytými v podzemních bunkrech v Brdech, a nosiči schopnými zasáhnout shromaždiště invazních vojsk v Polsku či NDR. Byla by to hra nervů na ostří nože, podobná Karibské krizi, ale v evropském měřítku.
Brežněv, jakkoliv byl zastáncem tvrdé linie, nebyl sebevrah. Riskovat, že lokální policejní akce (jak invazi vnímal) přeroste v jaderný konflikt, který by mohl zatáhnout do hry NATO a zničit půlku Evropy, by si pravděpodobně nedovolil. Doktrína „omezené suverenity“ by narazila na atomovou zeď. Československo by se ocitlo v pozici „divoké karty“ – státu, který si vynutil neutralitu držením prstu na červeném tlačítku. Stali bychom se jakýmsi „Izraelem střední Evropy“ – zemí, kterou sousedé možná nemají rádi a bojí se jí, ale netroufnou si na ni zaútočit konvenční silou.
Cena za takovou suverenitu by však byla astronomická, a to nejen finančně. Mezinárodní izolace by byla drtivá. Sovětský svaz by zastavil dodávky ropy, Západ by se na nás díval s podezřením jako na nevyzpytatelný režim s bombou. Museli bychom žít v permanentním obležení, v režimu tuhé disciplíny a odříkání, abychom uživili armádu a jaderný program. Sen o „socialismu s lidskou tváří“ by se pravděpodobně změnil v „socialismus s ocelovou přilbou“. Demokracie se špatně buduje, když sedíte na sudu se střelným prachem a celý svět vás chce odzbrojit.
Přesto je tato vize fascinující studií moci. Ukazuje, že v geopolitice nerozhoduje spravedlnost nebo pravda, ale schopnost odstrašení. Kdybychom v roce 1968 měli bombu, možná bychom dnes nebyli národem, který si nese trauma ze srpnové okupace a následné normalizační letargie. Byli bychom národem hrdým, možná trochu arogantním a obávaným, který ví, že jeho svoboda není darem velmocí, ale výsledkem vlastní technologické a vojenské síly. Otázkou zůstává, zda by nám ten pocit bezpečí stál za to, že bychom v noci usínali s vědomím, že můžeme vymazat z mapy Drážďany nebo Kyjev.
Otázka do diskuse: Cítili byste se bezpečněji v zemi, která vlastní jaderné zbraně a díky tomu je nedotknutelná, i za cenu mezinárodních sankcí a rizika, že se staneme primárním terčem v případě globálního konfliktu?
Prameny:
- Pacner, Karel: Atomoví vyzvědači studené války.
- Tůma, Milan: Jaderné zbraně v Československu (historie sovětských skladů).
