Článek
Je to jeden z nejpopulárnějších českých internetových vtipů – tunel do Chorvatska nebo anexe Kaliningradu, abychom konečně měli moře. Smějeme se tomu, protože naše vnitrozemská poloha, uvězněná mezi horami uprostřed kontinentu, se zdá být neměnným osudem. Málokdo si však dnes uvědomuje, že když se v roce 1919 na zámku ve Versailles překreslovala mapa Evropy, československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem nepřišla jen s požadavkem na hranice v Krkonoších. Na stole ležel odvážný, pro někoho až šílený projekt tzv. Českého koridoru (Czech Corridor). Pás území, který měl oddělit poražené Rakousko od poraženého Maďarska a spojit nově vzniklé Československo s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (budoucí Jugoslávií).
Co kdyby tehdy velmoci, vedeny strachem z germánské odvety, kývly? Co kdybychom skutečně získali svůj „přístup k vodě“?
Představme si mapu republiky, která nekončí u Břeclavi. Z jižní Moravy vybíhá úzký, asi 200 kilometrů dlouhý a 80 kilometrů široký pruh země, táhnoucí se přes dnešní rakouský Burgenland a západní Maďarsko až k hranicím Slovinska. Tímto koridorem vede strategická „Československá jižní dráha“, tepna hlídaná armádou, po které dnem i nocí proudí vlaky naložené plzeňským pivem, vítkovickou ocelí a stroji, aby byly v přístavech jako Terst nebo Koper naloženy na lodě pod československou vlajkou. Nebyli bychom závislí na německém Hamburku a labské cestě, kterou mohl Berlín kdykoliv přiškrtit. Československo by se stalo skutečnou křižovatkou Evropy, nikoliv jen pasivním tranzitním prostorem, ale aktivním hráčem s přímým dosahem na světové oceány.
Ekonomické dopady by byly fenomenální. Stát, který má vlastní přístup k moři, hraje jinou ligu. Naše obchodní flotila, která i v reálu nebyla zanedbatelná (Československá námořní plavba), by v tomto scénáři byla mnohonásobně větší. V Praze na Vltavě by sídlily centrály velkých rejdařství, naši inženýrští absolventi by nemířili jen do Škodovky, ale do loděnic na Jadranu. Dovoz exotického zboží, ropy či bavlny by byl levnější, nezávislý na clech okolních států. Český průmysl by dostal „kyslík“ v podobě svobodného obchodu. A co teprve turistika? „Jedeme na jih“ by neznamenalo cestu do ciziny, ale vnitrostátní výlet. České rodiny by měly své chaty u „našeho“ moře, čeština by zněla na riviérách zcela přirozeně, ne jako jazyk paštikářů.
Ale každá mince má dvě strany a v případě Českého koridoru by ta druhá byla temná a krvavá. Získat území je jedna věc, udržet ho druhá. Tento koridor by byl strategickou noční můrou. Byla by to „nudle“ procházející územím obývaným převážně Rakušany a Maďary, kteří by českou správu nenáviděli. Museli bychom se stát militarizovaným státem, jakýmsi „Izraelem střední Evropy“. Československá armáda by nemohla být jen silou na přehlídkách, ale musela by permanentně střežit stovky kilometrů dlouhé, nehájené hranice koridoru před sabotážemi a útoky polovojenských jednotek. Jízda vlakem na Jadran by připomínala spíše vojenský transport s kulomety na střechách vagonů než idylickou dovolenou.
Tato geopolitická anomálie by navíc zásadně změnila naše vztahy se sousedy. Rakousko a Maďarsko by se staly našimi nesmiřitelnými nepřáteli, toužícími koridor „přestřihnout“. V roce 1938 by Hitler nepožadoval jen Sudety, ale především zrušení této „české zdi“, která bránila spojení německého živlu. Je velmi pravděpodobné, že válka by začala právě zde a mnohem dříve. Na druhou stranu – existence silného bloku Československa a Jugoslávie, fyzicky propojeného, by mohla nacistickou expanzi zkomplikovat. Možná bychom byli silnější, odhodlanější, zvyklí bojovat o každý kilometr kolejí.
Sen o českém moři je krásnou, ale nebezpečnou chimérou. Ukazuje, že naše národní povaha je formována právě tím, že moře nemáme. Jsme národem chalupářů, ne námořníků. Kdyby Beneš v Paříži uspěl, byli bychom dnes jiní. Možná bohatší, možná světovější, ale také tvrdší, agresivnější a vyčerpaní nekonečnou obranou neudržitelného pruhu země.
Přesto, když stojíte na břehu Vltavy a díváte se na vodu plynoucí pryč, nelze se ubránit myšlence: Jaké by to bylo, kdyby ta voda tekla do našeho?
Otázka do diskuse: Stál by nám vlastní přístup k moři a ekonomická nezávislost za to, že bychom museli žít v neustálém vojenském napětí a bránit koridor před nepřátelskými sousedy, nebo je naše bezpečná „vnitrozemská kotlina“ vlastně výhrou?
Prameny:
- Hladký, Ladislav: Vztahy Čechů a národů bývalé Jugoslávie.
- Peroutka, Ferdinand: Budování státu (pasáže o pařížské konferenci).
