Článek
V 80. letech, kdy zbytek republiky stál fronty na banány, se ve Slušovicích montovaly počítače TNS, vyvíjel software a testovaly biotechnologie. Co kdyby komunistický režim padl o pět let dříve, nebo co kdyby se Čubův model stal oficiální státní doktrínou transformace? Mohli jsme být dnes technologickou velmocí na úrovni Tchaj-wanu či Jižní Koreje?
Představme si alternativní konec 80. let. Gorbačovova perestrojka nabere na obrátkách a českoslovenští komunisté, zahnaní do kouta, se rozhodnou pro „čínskou cestu“ – uvolnění ekonomiky při zachování politické kontroly, nebo (v lepším případě) dojde k pokojnému převzetí moci pragmatiky. Slušovice by v tu chvíli nebyly vnímány jako podezřelá anomálie, kterou je třeba zničit, ale jako inkubátor budoucnosti. Kapitál, know-how a dravost slušovických manažerů by dostaly zelenou. Místo divoké privatizace a rozkradení podniků by vznikaly technologické holdingy. Počítače TNS by nebyly jen lokální kuriozitou, ale základem pro exportní artikl, který by konkuroval tehdejším 8bitovým a 16bitovým strojům ze Západu.
Měli jsme totiž něco, co nám dnes chybí – kompletní výrobní řetězec a špičkové technické vzdělání. Tesly, Zbrojovky a Slušovice mohly vytvořit ekosystém podobný tomu v Silicon Valley. Programátoři by neodcházeli do USA, ale zůstávali by ve Zlíně, v Brně či v Praze, kde by pro ně vznikaly špičkové podmínky. Československo by do 90. let nevstupovalo jako země levné pracovní síly, která láká německé firmy na montování kabelových svazků, ale jako země s vlastním produktem s vysokou přidanou hodnotou. Možná bychom dnes neměli v kapsách iPhony, ale komunikátory vyvinuté ve „Slušovice Technologies“.
Samozřejmě, realita by nebyla tak růžová. Slušovický model byl založen na specifických vazbách s StB a šedé ekonomice, což je morálně problematické dědictví. Ale z čistě ekonomického pohledu byla likvidace tohoto potenciálu po roce 1989, často motivovaná politickou pomstou a ideologickou zaslepeností („vše socialistické je špatné“), fatální chybou. Vylili jsme s vaničkou i dítě. Místo transformace agrokombinátu na moderní korporaci jsme dopustili jeho rozpad. Sen o českém „brouku v hlavě“ (jak zněla reklama na počítače) se rozplynul a my jsme se stali subdodavateli, nikoliv tvůrci.
Je to bolestná představa, zvláště když vidíme, jak se země jako Estonsko nebo Finsko dokázaly vypracovat. My jsme měli náskok. Měli jsme Čubu, měli jsme lidi, měli jsme hlad po úspěchu. Ale chyběla nám kontinuita a schopnost oddělit ekonomický talent od politického balastu. Slušovice tak zůstávají mementem promarněné šance, kdy se česká chytrost utopila v českých hádkách.
Otázka do diskuse: Měl se stát po revoluci snažit zachránit a transformovat podniky jako Slušovice, i za cenu spolupráce s bývalými kádry, nebo byla jejich likvidace nutnou morální očistou, bez které by demokracie nebyla úplná?
Prameny:
- Nedbálek, Karel: Cesta Františka Čuby z Březové k JZD Slušovice.
- Archivní materiály o počítačích řady TNS (Tesla/Slušovice).
