Článek
Výstřely v Sarajevu jsou učebnicovým příkladem momentu, který změnil svět, ona pověstná motýlí křídla, jejichž mávnutí vyvolalo hurikán. Stačilo však málo – špatně zahnutá ulice, zaseknutá zbraň nebo jen o trochu horší muška atentátníka – a arcivévoda František Ferdinand d'Este by ono horké červnové odpoledne přežil. Často na Rakousko-Uhersko vzpomínáme s jakousi laskavou, až kýčovitou nostalgií jako na „žalář národů“, kde se ale docela dobře žilo, pilo a debatovalo v kavárnách. Málokdo si však uvědomuje, že následník trůnu, ten nerudný pán s knírem, měl v konopišťském šuplíku plány, které by tvář střední Evropy změnily k nepoznání a možná by zabránily vzniku Československa tak, jak ho známe, výměnou za záchranu milionů životů.
František Ferdinand nebyl zrovna lidumil a jeho povaha byla, mírně řečeno, komplikovaná, ale jednu věc mu upřít nelze – nenáviděl maďarskou nadvládu v Zalitavsku a s chladnou racionalitou si uvědomoval, že dualismus je cestou do pekel. Pokud by po smrti starého mocnáře Františka Josefa I. nastoupil na trůn, je velmi pravděpodobné, že by se pokusil realizovat své federalizační plány, často označované jako koncept Spojených států Velkého Rakouska. Představme si mapu, kde vedle Rakouska a Uherska existuje silný český stát v rámci federace, zahrnující Čechy, Moravu a Slezsko, s vlastní administrativou a jazykovou rovnoprávností, ovšem stále pod žezlem Habsburka. Nedošlo by k onomu prudkému, revolučnímu rozchodu s monarchií. Tomáš Garrigue Masaryk by v tomto scénáři možná zůstal respektovaným profesorem a vlivným poslancem říšské rady, který by reformoval zkostnatělý systém zevnitř a usiloval o demokratizaci říše, nikoliv o její rozbití z exilu.
Samozřejmě, taková transformace by nebyla procházkou růžovým sadem a idealizovat si ji by bylo naivní. Maďarská šlechta by se svých privilegií nevzdala bez boje a hrozba občanské války uvnitř monarchie by byla v prvních letech panování nového císaře více než reálná. Avšak pokud by se Františku Ferdinandovi podařilo opřít o slovanské národy – Čechy, Chorvaty a Slováky, kteří by v něm viděli ochránce před maďarizací – mohl by vytvořit stabilní středoevropskou velmoc. Tato inovovaná říše by fungovala jako nezbytný nárazník mezi dravým, expanzivním Německem a nevyzpytatelným carským Ruskem. První světová válka by v této podobě zřejmě nevypukla, nebo by měla zcela jiný, lokálnější charakter. Miliony mužů, kteří v naší realitě padli v blátě Haliče nebo na skalách italské fronty, by se vrátily domů k rodinám, aby orali svá pole a vychovávali děti.
Je fascinující přemýšlet o tom, jak by se v takovém světě vyvíjela naše kultura a národní identita. Bez traumatu války a bez budování národního státu na „zelené louce“ bychom možná byli méně „čeští“ v tom úzkostlivém, obranném smyslu slova, ale zato více přirozeně evropští. Praha by sice nebyla hlavním městem suverénní republiky s prezidentem na Hradě, ale zůstala by klíčovou metropolí mocné říše, ušetřená chaosu a bídy poválečných let. Kafka by dál psal v německé Praze, která by zůstala přirozeným tavicím kotlem tří kultur, a tento unikátní genius loci by nebyl násilně přerušen nacionalismem. Možná bychom přišli o étos legionářů a slavný 28. říjen, ale výměnou bychom získali kontinuitu a stabilitu, kterou střední Evropa ve 20. století tak bolestně postrádala a kterou nám západní sousedé mohli jen závidět.
Důsledky by však sahaly mnohem dál než jen k českým hranicím. Pokud by nedošlo k rozvratu Evropy ve Velké válce, nevzniklo by vakuum, které umožnilo nástup totalit. Nebylo by poníženého Německa, a tedy ani živné půdy pro nacismus – Adolf Hitler by dost možná dožil svůj život jako zahořklý, neúspěšný malíř v multikulturní Vídni, nadávající na poměry v levných výčepnách. Nebylo by bolševické revoluce v Rusku v té podobě, jak ji známe, protože carský režim by nepadl pod tíhou válečných porážek. Byla by to nuda? Možná. Dějiny by plynuly pomaleji, bez velkých zvratů a revolucí. Ale při pohledu na masové hroby a koncentrační tábory 20. století se taková „rakouská nuda“ jeví jako docela lákavá, ba přímo požehnaná alternativa.
Otázka do diskuse: Vyměnili byste naši státní samostatnost a hrdost na vlastní republiku za to, že by nedošlo k oběma světovým válkám, holocaustu a komunismu, a žili bychom dodnes ve federalizované, moderní monarchii?
Prameny:
- Křen, Jan: Dvě století střední Evropy.
- Sked, Alan: Úpadek a pád habsburské říše.
- Urban, Otto: František Josef I.
