Článek
Léta po Bílé hoře bývají líčena jako období naprosté zkázy, což je sice – vezmeme-li v úvahu exekuce, Obnovené zřízení zemské a masivní emigraci – do značné míry pravda, ale pro historika by bylo zajímavé podívat se na tuto dobu ne optikou národního obrození, které z pobělohorského temna stvořilo mýtus, nýbrž optikou mezinárodní politiky: po roce 1621 se sice Ferdinand II. mohl tvářit jako absolutní vítěz, jenže jeho triumf byl draze vykoupen a celá Říše římská se ocitala na pokraji finančního i vojenského vyčerpání. Do roku 1630 se válka sice přelila do Německa a Dánsko se snažilo neúspěšně intervenovat, ale katolická strana – podpořena především úspěchy Albrechta z Valdštejna, který tehdy stál na svém mocenském zenitu – v podstatě triumfovala.
A tady se dostáváme k onomu klíčovému okamžiku, kdy do konfliktu zasáhl Gustav II. Adolf a jeho armáda. Švédský král, geniální stratég s modernizovanou armádou, nepřišel do Evropy primárně zachraňovat české protestanty, nýbrž chránit své zájmy v Pobaltí a zamezit šíření habsburské moci, což je prosté geopolitické konstatování, které dnes už nikoho neudivuje. Nicméně, tento jeho vstup byl tak drtivý, jeho vítězství u Breitenfeldu v roce 1631 tak symbolické, že to kompletně změnilo rozložení sil, a vlastně odstartovalo druhou, mnohem destruktivnější fázi konfliktu.
Co kdyby k tomu ovšem nedošlo? Je docela možné, že by Gustav Adolf, zaujatý válkou s Polsko-litevskou unií nebo jinými skandinávskými konflikty, vstup do říšského konfliktu odložil, nebo by k němu, což je ještě troufalejší předpoklad, nedošlo vůbec. Habsburská moc by byla konsolidována mnohem rychleji, možná už v polovině třicátých let, ale bez neustálého vyčerpávajícího náporu Švédů a později Francouzů, kteří by nejspíš bez švédského precedentního úspěchu váhali. A to by pro české země mohlo znamenat paradoxně méně utrpení. Nebylo by tu pustošení, rabování a hladomor, které přinesly zejména ty poslední fáze konfliktu, kdy se švédská a císařská vojska přetahovala o každou vesnici (tady se stačí podívat na hrůzy, které Švédové napáchali u Prahy v roce 1648, to byla apokalypsa srovnatelná snad jen se závěrem druhé světové války u nás).
V takovém hypotetickém scénáři, kdy se válka ukončí před rokem 1635, by sice Obnovené zřízení zemské zůstalo v platnosti, katolictví by bylo nadále jediným povoleným náboženstvím – to by se asi nezměnilo – ale důsledky by nebyly tak totální. Konfiskace by sice proběhly, ale nebyly by tak obrovské a navíc by chyběl vnější tlak, který by umožnil exulantům, jako byl například Komenský, doufat v rychlý návrat a udržovat aktivní protihabsburskou politiku v emigraci. Země by se mohla, po oné tragické porážce, začít dříve ekonomicky zotavovat a možná by se i prosadil určitý pragmatický habsburský přístup k místní šlechtě, která by nebyla tak ideologicky zatížena. Český jazyk a jeho kulturní role by sice utrpěla, to ano, ale nebyla by tak dlouho v kleštích barokního triumfalismu, protože by nebylo nutné tak urputně potírat všechny náznaky protestantismu, když by protestantský Lev severu nepředstavoval takové reálné nebezpečí.
Celé pobělohorské temno by tak možná nebylo tři sta let trvajícím mýtem o totálním zániku, ale spíše jen dlouhým a tvrdým obdobím politického umlčení, ze kterého by se národ mohl vzpamatovat dříve a s menšími jizvami. Jen těžko říct, jestli bychom dnes pak my, Češi, byli o trochu více „říšští“ nebo o poznání více sebevědomí, to je ve hvězdách.
