Článek
Píše se 10. červen 1934. Řím sálá vedrem a fašistickou horečkou. Na stadionu Nazionale PNF se tísní 55 tisíc diváků, kteří čekají na triumf domácí Itálie. V čestné lóži sedí Benito Mussolini, který turnaj pojal jako gigantickou propagandu svého režimu. Proti jeho „Squadře Azzuře“ stojí tým Československa. Podceňovaní chlapci ze střední Evropy, kteří se ale probojovali až do finále díky geniálnímu brankáři Františku Pláničkovi a střelci Oldřichu Nejedlému. Atmosféra je hustá, že by se dala krájet. Nejde jen o fotbal. Jde o střet demokracie s nastupující totalitou.
Zápas začíná a Češi hrají fantasticky. V 71. minutě to přijde – Antonín Puč napřáhne a stadion ztichne. Československo vede 1:0. Jsme devatenáct minut od titulu mistrů světa. V tu chvíli však vstupuje do hry „vyšší moc“. Hlavní rozhodčí, Švéd Ivan Eklind, který byl před zápasem pozván k Mussolinimu na „přátelskou večeři“, začíná úřadovat. Přehlíží brutální fauly Italů, kteří naše hráče doslova okopávají. Když Italové vyrovnávají, předchází gólu jasný faul na brankáře Pláničku, kterého jeden z útočníků drží za dres. Píšťalka mlčí. V prodloužení pak zdecimovaní Češi inkasují podruhé. Zlato zůstává v Římě, Duce se usmívá.
Představme si, že by rozhodčí Eklind nepodlehl tlaku. Že by pískal rovinu. Československo by s největší pravděpodobností udrželo vedení a stalo by se mistry světa. Tento triumf by měl pro mladou republiku nedozírný význam. Fotbal není jen hra, je to tmel národa. Stali bychom se fotbalovou velmocí, jakou je dnes Brazílie nebo Německo. Získali bychom „mentalitu vítězů“. Už v roce 1934 bychom světu ukázali, že se umíme postavit i diktátorům. Generace kluků by vyrůstala s vědomím, že jsme nejlepší na světě.
Náš fotbal by se zřejmě vyvíjel jinak. Místo abychom byli známí jako „králové remíz“ a tým, který hraje hezky, ale v rozhodující chvíli selže, měli bychom v DNA zakódovaný úspěch. Prestiž československého sportu by nám otevírala dveře po celém světě. Plánička by byl globální celebritou na úrovni Pelého. Možná by tento nárůst národního sebevědomí měl dopad i na rok 1938. Národ, který porazil Mussoliniho Itálii, by se možná s větším odhodláním stavěl i Hitlerovu Německu.
Římské finále tak zůstává hořkou připomínkou toho, že ve sportu, stejně jako v politice, často nevyhrává ten lepší, ale ten, kdo má mocnější přátele. Švédský rozhodčí Eklind dožil v hanbě, zatímco naši „stříbrní hoši“ byli doma vítáni jako morální vítězové. Ale historie se na morálku neptá. V tabulkách je napsáno Itálie. A my se můžeme jen dohadovat, jak by chutnalo šampaňské, kdyby tehdy v Římě zvítězila spravedlnost nad strachem.
Otázka do diskuse: Věříte, že sportovní úspěchy (jako Nagano nebo fotbalové medaile) mají reálný dopad na sebevědomí národa a jeho chování v krizových situacích, nebo je to jen „chléb a hry“ bez hlubšího významu?
Zdroje:
- Klimeš, Roman: Historie mistrovství světa ve fotbale.
- Dobový tisk (Národní listy, červen 1934).
