Článek
Když se dnes podíváme na nebe a vidíme švédské stíhačky Gripen s českými výsostnými znaky, je v tom jistá trpká ironie. Švédsko, země velikostí i populací srovnatelná s Českou republikou, si dokázalo udržet vlastní, špičkový vývoj bojových letounů a je v tomto ohledu globálním hráčem. My, ačkoliv máme jednu z nejstarších a nejbohatších leteckých tradic na světě, jsme skončili v roli subdodavatelů a výrobců cvičných strojů. Přitom po druhé světové válce byly karty rozdány úplně jinak. Československo zdědilo německé technologie (včetně proudových motorů a draků Me-262), mělo geniální konstruktéry a obrovské průmyslové kapacity. Stačilo jediné politické rozhodnutí jinak a Aero Vodochody by dnes nebylo známé jen díky „Albatrosům“, ale jako přímý konkurent Saabu či Dassaultu.
Bod zlomu přišel na začátku 50. let. Československý letecký průmysl byl tehdy na rozcestí. Naši inženýři v Avii a Aeru pracovali na vlastních projektech proudových stíhaček, které měly navázat na vylepšené „Vlaštovky“ (Avia S-92). Potenciál byl obrovský. Jenže Moskva bouchla do stolu. V rámci unifikace výzbroje Varšavské smlouvy nám bylo striktně nařízeno: „Nebudete vymýšlet vlastní stroje, budete v licenci vyrábět naše MiGy.“ A tak se stalo, že se naše továrny proměnily v gigantické kopírky. Vyrobili jsme tisíce MiGů-15, 19 a 21. Byly to skvělé stroje a naše dílenské zpracování bylo často lepší než sovětský originál, ale vlastní vývojová větev bojových letounů byla násilně přerušena. Zůstal nám jen „píseček“ cvičných letadel (L-29 Delfín, L-39 Albatros), kde jsme sice dosáhli světového věhlasu, ale prestižní liga nadzvukových stíhačů nám zůstala zapovězena.
Představme si alternativní scénář, ve kterém by si Československo (podobně jako Jugoslávie nebo právě neutrální Švédsko) dupalo a prosadilo si vlastní cestu. Místo licenčních MiGů by z linek ve Vodochodech a Kunovicích sjížděly stroje ryze české konstrukce. V 60. letech bychom světu nepředstavili jen cvičný Delfín, ale lehký, obratný nadzvukový stíhač, řekněme „Aero S-100“. Byl by levnější než americký Phantom a spolehlivější než rané sovětské stroje. Díky našemu napojení na trhy třetího světa (Egypt, Indie, Sýrie) by se tento „český Gripen“ stal bestsellerem. Nebyli bychom závislí na dodávkách radarů z Ruska, protože naše Tesla by musela vyvinout vlastní avioniku (což dokázala u pasivních radarů Tamara).
Dopad na národní ekonomiku a prestiž by byl fenomenální. Letecký průmysl je technologickým tahounem – táhne za sebou vývoj materiálů, elektroniky a motorů. Motorlet Jinonice by nebyl jen výrobcem menších turbín, ale konkurentem Rolls-Royce či Snecmy. Československo by v 80. letech nebylo jen průmyslovou zemí těžkého strojírenství, ale „Silicon Valley“ střední Evropy zaměřeným na aerospace. Naše vysoké školy by chrlily špičkové aerodynamiky. A hlavně – národní sebevědomí. Vědomí, že ten stříbrný šíp, který právě prolomil zvukovou bariéru nad Prahou, není ruský ani americký, ale náš, vymyšlený českou hlavou a vyrobený českou rukou, by z nás udělalo jiný národ.
Bohužel, historie nám přisoudila roli „učitelů létání“ pro východní blok. Je to role čestná a zvládli jsme ji na jedničku, ale při pohledu na švédský Saab 39 Gripen, který dnes chrání naše nebe, se nelze ubránit pocitu promarněné šance. Měli jsme na to. Měli jsme lidi, měli jsme tradici, měli jsme zázemí. Chyběla nám jen svoboda rozhodnout se, že nebudeme kopírovat, ale tvořit.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že by malá země jako Československo ekonomicky utáhla vývoj vlastních nadzvukových stíhaček, nebo by nás takto nákladný program zruinoval a licenční výroba MiGů byla nakonec pragmaticky správnou volbou?
Prameny:
- Irra, Miroslav: Československé vojenské letectvo 1945–1950.
- Vraný, Jiří: Avia S-92 / Me 262.
