Boj o veřejnoprávní média v Česku

Napsal: Bečvář Jiří-ml.

Veřejnoprávní média patří k základním pilířům demokratického státu. Česká televize a Český rozhlas mají ze zákona plnit roli nezávislého zdroje informací, poskytovat ověřené zprávy, kultivovat veřejnou debatu a sloužit všem občanům bez ohledu na jejich politické názory. Právě tato role je však v posledních letech v České republice předmětem stále ostřejšího politického i společenského střetu.

Veřejnoprávní média disponují značným dosahem a důvěrou části veřejnosti. To z nich činí vlivný nástroj, který může formovat veřejné mínění. Některé politické strany a jednotliví politici proto dlouhodobě zpochybňují jejich objektivitu a obviňují je z jednostrannosti, ideologické zaujatosti či údajného „aktivismu“.

Na druhé straně stojí novináři, odborníci na média a část veřejnosti, kteří varují, že podobné útoky nejsou náhodné. Podle nich jde o snahu oslabit nezávislost médií, získat nad nimi politickou kontrolu a postupně je přetvořit v nástroj moci, nikoli veřejné služby.

Zásadní roli v tomto konfliktu hrají Rada České televize a Rada Českého rozhlasu. Tyto orgány mají dohlížet na plnění veřejné služby a hospodaření institucí, zároveň však mají pravomoc jmenovat a odvolávat generální ředitele. Způsob, jakým jsou radní voleni Poslaneckou sněmovnou, z nich činí jedno z hlavních bojišť politického vlivu.

Opakovaně se ukazuje, že snaha o obsazení rad loajálními kandidáty není výjimkou, ale systematickou strategií. Kritici upozorňují, že pokud se politické většině podaří ovládnout rady, může nepřímo ovlivňovat obsah vysílání, personální politiku i celkové směřování médií.

Dalším citlivým bodem jsou koncesionářské poplatky, které financují chod veřejnoprávních médií. Debaty o jejich výši, případně o jejich zrušení či nahrazení státním financováním, nejsou pouze ekonomickou otázkou. Jde především o otázku nezávislosti.

Závislost na státním rozpočtu by totiž mohla otevřít cestu k přímému politickému tlaku: kdo platí, ten rozhoduje. Právě proto mnozí odborníci považují stabilní a předvídatelné financování prostřednictvím poplatků za jeden z klíčových ochranných mechanismů nezávislosti médií.

Boj o veřejnoprávní média rozděluje i samotnou společnost. Část občanů médiím důvěřuje a považuje je za důležitou protiváhu politické moci. Jiní je vnímají jako odtržené od reality běžných lidí a volají po zásadní reformě.

Jisté však je, že oslabení nebo politické ovládnutí veřejnoprávních médií by mělo dlouhodobé důsledky. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tam, kde jsou veřejnoprávní média podřízena vládní moci, rychle klesá kvalita veřejné debaty, roste prostor pro dezinformace a oslabuje se kontrola moci.

Boj o veřejnoprávní média v Česku není jen sporem o televizi či rozhlas. Jde o širší zápas o podobu demokracie, svobodu slova a právo občanů na nezávislé a kvalitní informace. Výsledek tohoto boje ovlivní nejen podobu médií, ale i odolnost české společnosti vůči manipulaci, populismu a zneužívání moci.

Veřejnoprávní média nejsou bez chyb. Právě proto je legitimní o nich diskutovat a kriticky je hodnotit. Rozdíl mezi kritikou a systematickým útokem však spočívá v motivaci: zda jde o snahu média zlepšit, nebo si je podřídit.