Článek
Dvacet pozemků pro rodinné řadové domy, čtyři vícepatrové bytové domy, nové silnice, chodníky a veřejné osvětlení. Zahrádkářská kolonie v lokalitě Lučina má podle plánů ustoupit nové městské zástavbě. Na papíře možná moderní rozvoj města. Pro desítky lidí, kteří zde po léta pěstují ovoce a zeleninu, tráví volný čas a budovali své zahrádky, však může jít o ztrátu něčeho, co nelze jednoduše nahradit.
Napsal: Bečvář Jiří-ml.
Když se ze zahrady stane stavební parcela
Zahrádkářská kolonie není jen několik pozemků rozesetých vedle sebe. Pro své uživatele představuje místo odpočinku, práce, setkávání a často také kus osobní historie. Mnozí do svých zahrádek investovali vlastní čas, peníze a především roky práce.
Nyní mají tyto zahrady ustoupit nové čtvrti.
Otázkou proto není pouze to, co se má v Lučině postavit, ale také co má kvůli tomu zmizet.
Je skutečně nutné likvidovat celou zahrádkářskou kolonii? Existovala možnost zachovat alespoň její část? Byly dostatečně zvažovány jiné lokality nebo jiné varianty výstavby? A především – měli lidé, kterých se záměr bezprostředně týká, skutečně možnost svůj názor účinně prosadit?
Rozvoj města ano. Ale za každou cenu?
Žďár nad Sázavou potřebuje rozvoj. Nové bydlení může být důležité a výstavba rodinných i bytových domů může pomoci řešit nedostatek vhodných pozemků.
To však samo o sobě neznamená, že každá výstavba je automaticky veřejným zájmem a že kvůli ní musí ustoupit všechno, co jí stojí v cestě.
Moderní město přece nemusí znamenat pouze nové domy, asfalt a beton.
Zahrady, zeleň a místa pro trávení volného času mají ve městě také svou hodnotu. Zvlášť v době, kdy se stále více mluví o zadržování vody, ochraně zeleně, ochlazování měst a vytváření kvalitního prostředí pro život.
Je proto poněkud paradoxní, pokud se na jedné straně zdůrazňuje význam zeleně a na straně druhé se celá existující zahrádkářská lokalita plánuje zastavět.
Desítky zahrádkářů nejsou jen číslo v tabulce
V projektové dokumentaci může být zahrádkářská kolonie zakreslena jako plocha určená k budoucí zástavbě.
Pro člověka, který tam dvacet, třicet nebo čtyřicet let pečuje o svůj pozemek, je to ale něco úplně jiného.
Je tam jeho ovocný strom, který zasadil před lety. Záhony, o které se stará každou sezonu. Zahradní domek, který si vybudoval vlastníma rukama. Vzpomínky na rodinu, děti a společně strávený čas.
To všechno nelze jednoduše přepočítat na cenu stavebního pozemku.
A právě zde by měla začínat seriózní veřejná debata.
Co nabídne nové sídliště?
Zastánci projektu mohou oprávněně argumentovat tím, že nová výstavba přinese desítky nových bytových a rodinných jednotek, zlepší infrastrukturu a umožní další rozvoj Žďáru.
Jenže stejně důležitá otázka zní:
Jakou kvalitu života nové sídliště skutečně přinese?
Nestačí postavit domy. Je třeba řešit dopravu, parkování, občanskou vybavenost, zeleň, volnočasové možnosti i dopad na okolní území.
Pokud má kvůli nové čtvrti zmizet fungující zahrádkářská kolonie, mělo by město umět veřejnosti přesvědčivě vysvětlit, proč je právě tato varianta nejlepší a zda byly skutečně prověřeny všechny rozumné alternativy.
Nejde jen o zahrádky. Jde o způsob rozhodování.
Celý případ Lučiny může být mnohem důležitější než samotný spor o několik desítek zahrádek.
Ukazuje totiž, jakým způsobem má město přistupovat k lidem, kteří v určité lokalitě žijí, pracují nebo tráví svůj volný čas.
Pokud se o budoucnosti území rozhoduje především podle územních plánů a developerských záměrů, zatímco lidé, kteří místo po desetiletí udržují, mají pocit, že jejich hlas nikoho nezajímá, vzniká problém důvěry.
A tu žádná nová silnice ani bytový dům nepostaví.
Zahrádky nejsou překážka rozvoje
Je možné hledat kompromis.
Je možné diskutovat o etapizaci výstavby. Je možné hledat jiné plochy. Je možné zachovat část zahrádkářské kolonie nebo vytvořit odpovídající náhradu. Je možné otevřeně zveřejnit ekonomické, urbanistické i ekologické důvody, které k plánovanému řešení vedou.
Především je ale možné vést skutečný dialog.
Protože město není pouze soubor stavebních parcel. Město tvoří lidé, kteří v něm žijí.
A jestli má být Žďár nad Sázavou městem pro život, nemělo by se při jeho rozvoji zapomínat ani na ty, kteří chtějí žít mezi zelení, starat se o své zahrady a předat je třeba jednou svým dětem.
Otázka na závěr
Je opravdu jedinou cestou k rozvoji Žďáru nad Sázavou zlikvidovat fungující zahrádkářskou kolonii a nahradit ji novou zástavbou?
Nebo lze najít řešení, ve kterém budou mít své místo nové bydlení i stávající zahrady?
Právě na tuto otázku by mělo město před zahájením nevratných kroků dát veřejnosti jasnou a přesvědčivou odpověď.
