Článek
Dneska mě opět ponížily automatické dveře v obchodě. Stál jsem tam jako idiot, kýval se dopředu dozadu, mával rukama jak dirigent po mrtvici… nic. Za mnou fronta, vedle mě dítě s rohlíkem, které prošlo na první pokus. Dveře se otevřely jemu. Mně ne. Mně se vysmály.
Začal jsem si říkat, jestli jsem vlastně dost „živý“, když mě nezaregistruje ani senzor na pohyb. Možná jsem přešel do jiné roviny existence – něco mezi duchem, introvertem a neviditelným číšníkem. V hlavě jsem slyšel: „Vaše existence není prokázána. Zkuste to znovu.“
Začal jsem tancovat. Doslova. Před dveřmi. Lidé z fronty si mě začali natáčet. Dítě se vrátilo a prošlo znovu. A znovu. A znovu. Já nic. Nakonec přišla prodavačka, pípnutím otevřela dveře a položila mi ruku na rameno se slovy: „Někdy se to tak prostě stane.“ Cítil jsem se jako když vám v domově důchodců dají plastový meč a řeknou: „Vy jste přece rytíř, pane Nováku.“
Od té chvíle chodím do obchodu zásadně bokem. Jako zloděj nebo ninja. Prý že technologie zjednodušují život. Mně jen připomínají, že ani dveře se neotvírají každému.
____________________
Použité zdroje:
Tento článek je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
