Článek
Zpráva o premiérově trápení s houskami nabízí téměř něžný obraz muže, kterého dokáže porazit pečivo. Politicky však Andrej Babiš v červenci narazil na podstatně tvrdší sousto: ČT24 popsala, že na summit NATO v Ankaře nakonec odletěli premiér i prezident Petr Pavel, přestože vláda chtěla českou účast uspořádat jinak. Z banálního boje s váhou se tak stává dokonalá metafora moci – některé věci lze vynechat z jídelníčku, prezidenta z ústavního systému nikoli.
Střet Babiše s Pavlem není jen osobní duel dvou mužů, kterým stát omylem přidělil stejnou republiku; každý zachází s mocí jinak, protože prezident zdůrazňuje ústavní roli a kontinuitu zahraniční politiky, zatímco premiér politický mandát vlády. Dokud se jejich představy překrývají, ústavní soukolí vrní, ale jakmile se rozejdou, mikrofony dostávají přesčas a občan lístek do první řady.
Ústava je přitom k velikému zklamání milovníků jediného velitele napsaná jako systém rozdělených rolí. Článek 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek. Vláda je podle článku 67 vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá Poslanecké sněmovně. Není to firemní organizační schéma s premiérem v největším rámečku, ale záměrně nepohodlná konstrukce, v níž si moc nemá sama razítkovat propustku.
Když Hrad odmítne fungovat jako firemní recepce
V dubnu Pavel Babišovi písemně oznámil, že hodlá stát v čele české delegace na summitu NATO, a premiéra vyzval, aby jel také a vysvětlil postoj vlády k obranným výdajům. Zdvořilost ústavních činitelů tehdy ještě připomínala porcelán po babičce: všichni věděli, že je drahý, a současně hledali první bezpečnou příležitost, jak s ním třísknout o stůl.
O měsíc později už bylo jasno alespoň v tom, že jasno nebude. Pavel a Babiš se na složení delegace neshodli; premiér tvrdil, že prezident nemá Česko zastupovat kvůli rozdílným názorům na plnění závazků NATO, zatímco hlava státu trvala na účasti a připustila kompetenční žalobu. Z debaty o reprezentaci země vznikla reprezentační disciplína v přetahování židle.
Vláda 22. června prezidenta z oficiální delegace vynechala. To byl okamžik, kdy se politická groteska převlékla do saka ústavního práva: místo dohody přišel návrh k soudu a místo společného postoje otázka, kdo smí držet českou jmenovku u aliančního stolu. Úspěšná zahraniční politika přece začíná doma, nejlépe pečlivě zorganizovanou domácí válkou.
Ústavní soud následně předběžným opatřením uložil vládě a ministerstvu zahraničí, aby Pavlovi účast umožnily a nebránily mu v ní. Současně výslovně upozornil, že tím nerozhodl konečný spor o zastupování země na summitech NATO; ten může trvat měsíce. Babiš tedy neprohrál celou ústavní partii, jen mu soud pro tuto cestu odebral možnost schovat prezidentovu figurku zpátky do krabice. Výsledek připomínal státní inscenaci absurdního divadla placenou z prestiže republiky. Oba politici přiletěli do Ankary různými letadly, jeli oddělenými kolonami, absolvovali vlastní ceremoniály a při večeři seděli u jiných stolů. Jednota české zahraniční politiky byla dokonale zachována – jen se pro jistotu pohybovala ve dvou neslučitelných časoprostorových kapsách.
Titulek o Babišově porážce proto potřebuje poctivou poznámku malým, ale čitelným písmem.
Premiérovi se nepodařilo Pavla ze summitu vytlačit, což je konkrétní politický neúspěch. Není však pravda, že už soud definitivně určil hranice obou ústavních rolí nebo že je Babiš „v koncích“; v koncích se zatím ocitla hlavně představa, že důrazný tón automaticky nahrazuje konečný rozsudek.
Média lžou, když se otázka nehodí do firemního reportu
Současně s Hradem otevřel premiér další frontu, protože jeden protivník je pro skutečně výkonný krizový kalendář zoufale málo. Seznam.cz podal v březnu žalobu kvůli Babišovým výrokům o údajném krácení daně a kvůli opakovaným útokům na média firmy; premiér označil Seznam Zprávy a zejména Novinky.cz za média, která dlouhodobě lžou a manipulují. Když je otázka nepříjemná, nejrychlejší odpovědí bývá prohlásit za vadný celý mikrofon. Podstatné je však nezaměnit žalobu za rozsudek ani hlasitost za důkaz. Seznam tvrzení o daňovém dluhu odmítá a žádá jejich odstranění, omluvu a zákaz dalšího šíření; Babiš si za svými výroky stojí a tvrdí, že manipulace médií dokáže. O pravdivosti sporných tvrzení má rozhodovat soud, nikoli počet zhlédnutí, vykřičníků nebo rozhořčených videí natočených ve správném světle.
Reportéři bez hranic v červnu uvedli, že za prvních šest měsíců nové vlády zaznamenali třináct politických útoků na média, z toho šest připsali Babišovi. Organizace varovala, že taková rétorika vytváří tlak na novináře, podporuje obtěžování v on-line prostoru a může vést k autocenzuře. To už není veselá slovní dieta, ale okamžik, kdy se premiérská podrážděnost může proměnit v účet vystavený veřejné kontrole moci.
Svoboda slova ovšem nezmizela jen proto, že premiér média kritizuje; také on má právo na ostrý názor. Stejné právo však mají redakce, jejich zdroje, komentátoři i občané a u konkrétních skutkových tvrzení existují soudy. Svoboda projevu není hotelový pokoj pro jednoho hosta, který po příchodu pověsí na kliku ceduli „nerušit“ a zbytek společnosti pošle spát do vestibulu.
Kdyby se každá kritická otázka dala zrušit nálepkou zaujatosti, tiskové konference by mohly pořádat jen tiskové odbory vlády a novináři by nosili místo diktafonů děkovné dopisy.
Demokracie by tím získala úžasnou efektivitu: žádné rozpory, žádné opravy, žádné zdržování fakty. Zůstala by pouze jediná drobná provozní závada – veřejnost by se už nedozvěděla, co moc dělá ve chvíli, kdy se nikdo nesmí ptát.
Také časová osa potřebuje opravit dřív, než ji ironie odnese do devadesátých let. Podle oficiálního životopisu předsedy vlády Babiš tehdy budoval Agrofert a do stranické politiky vstoupil po zhruba dvaceti letech podnikání; hnutí ANO založil v roce 2012. Jeho podnikatelská minulost je pro hodnocení stylu vládnutí relevantní, ale tvrdit, že už v devadesátých letech vstoupil do politiky, by nebyla tvrdá ironie – byla by to měkká faktická chyba.
Propojení politické a podnikatelské dráhy nicméně nezmizelo pouhou změnou kulis. V únoru 2026 Babiš vložil akcie Agrofertu do fondu RSVP Trust a prohlásil, že tím vyhověl právním požadavkům; Evropská komise si následně od českých úřadů vyžádala další právní posouzení a ujištění k prevenci střetu zájmů. I tady platí staré pravidlo veřejné moci: nestačí oznámit, že zásuvka je zamčená, když se instituce stále ptají, kdo má klíč.
Ani tato historie sama o sobě nedokazuje, že každý Babišův krok slouží jeho byznysu nebo že mu nikdy nešlo o voliče.
Motivace člověka není účetní závěrka a poctivá žurnalistika nemá rentgen na svědomí. Doložit lze koncentraci politického vlivu, dlouhodobé spory o střet zájmů i mimořádně osobní způsob obrany; soud o tom, co má premiér v hlavě a v srdci, musí zůstat názorem, nikoli podvrženým faktem.
Stejně nepřesné by bylo tvrdit, že Babiš už vlastní téměř sto procent státní moci a může si zákony libovolně upravovat bez ohledu na legislativu.
Vláda může prosazovat návrhy a sněmovní většina je může schvalovat, ale pořád existují opozice, Senát, prezident, soudy, ústavní pravidla, veřejnost a média. Právě proto mají Pavel, Ústavní soud i kritické redakce v této mocenské přestřelce roli protivných systémových upozornění: připomínají, že Česká republika dosud nemá tlačítko „převzít firmu“.
Stát není holding a demokracie není dieta na čtyři roky
Právě tady končí legrace. Politik, který by snesl jen souhlas, nepotřebuje novináře, ale ozvučení. Vláda, která se pokusí obejít prezidenta místo dohody, si plete ústavní systém s poradou vedení.
A veřejnost, která přijme každý útok na kontrolní instituce jako běžnou ranní dávku rozhořčení, jednoho dne zjistí, že hluk překryl obsah. Demokracie totiž nezmizí v jediném dramatickém záběru. Odchází po malých krocích, pokaždé když se otázka označí za lež, protivník za škůdce a brzda moci za sabotáž.
Babiš může do konce července shodit dvě a půl kila a národ mu to může upřímně přát. Mnohem těžší však bude shodit představu, že kdo vyhrál volby, získal i klíče od všech dveří. Petr Pavel nemusí být bezchybný, aby měl právo vykonávat svou ústavní roli. Média nemusí být neomylná, aby směla klást nepříjemné otázky. Soud nemusí rozhodnout podle přání premiéra, aby zůstal legitimní. A země nemusí být firmou, aby fungovala – musí jen odolat každému, kdo by z ní chtěl udělat svou jedinou provozovnu.
