Článek
GLOSA / Jak napsal server Forum24, kompetenční spor mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem dostal ve středu další kapitolu, když Ústavní soud předběžným opatřením vyhověl hlavě státu ve věci jeho účasti na červencovém summitu NATO v Ankaře. Normálně by se tomu říkalo ústavní procedura. V českém politickém kabaretu se tomu ovšem začalo říkat ponižování, protože jakmile do hry vstoupí pravidla, část publika má pocit, že demokracie dostala záchvat drzosti.
Do této scény vstoupila Kateřina Brožová, zpívající herečka a někdejší partnerka Jaromíra Soukupa, se vzkazem prezidentovi, že by se měl přestat ponižovat. Kdyby šlo o divadelní repliku, možná by zazněla před oponou a následoval by potlesk. Jenže tady nešlo o operetu, nýbrž o ústavu, vládu, prezidenta a summit NATO.
A to je žánr, v němž se Facebooková intuice občas tváří jako ústavní komentář, jen bez té nepříjemné části jménem znalost věci.
Brožová podle zveřejněného příspěvku prezidentovi napsala, že jako voják nejspíš nemá cit pro situaci.
To je vskutku elegantní poznatek do doby, kdy se řeší účast bývalého šéfa Vojenského výboru NATO na summitu NATO.
V zemi, kde se často hledá odborník na všechno, je osvěžující sledovat, jak se cit pro situaci měří nikoli zkušeností, ale schopností nezaclánět vládě, když právě přerovnává zahraniční politiku jako regál se slevovým zbožím.
Celý spor přitom nezačal tím, že by se prezident rozhodl vetřít na zahradní slavnost bez pozvánky.
Vláda Andreje Babiše jej nezařadila do české delegace na summit NATO v Ankaře, ačkoli účast prezidenta na podobných akcích patřila k dlouhodobé politické zvyklosti. Prezident se proto obrátil na Ústavní soud. Jinými slovy: použil instituce státu. Což je v očích některých kritiků patrně skandál, protože správný státník má podle této logiky tiše sedět, tvářit se vděčně a čekat, až mu vláda pošle pohlednici z Turecka.
Brožová má samozřejmě právo na názor. To je základní pravidlo veřejné debaty a nikdo rozumný jí ho nebere. Jenže právo na názor není totéž co bezplatná imunita proti reakci. Když se herečka rozhodne radit prezidentovi v kompetenčním sporu, musí počítat s tím, že publikum nehodí jen růže na jeviště, ale občas i otázku, zda se náhodou nehraje fraška s názvem Ústava pro začátečníky a pokročilé fanoušky vlády.
Na sociálních sítích pak přišla vlna kritiky a výsměchu. Někteří komentující ji přirovnávali k Jaroslavě Obermaierové, jiní připomínali její kontakty s Markem Stonišem a další naráželi na její původ po matce i postoje k posilování obrany a pomoci Ukrajině. Tady už se český internet rozjel ve své tradiční disciplíně: z jedné věty vyrobit politický rentgen, genealogický strom a tribunál v diskusi pod příspěvkem. Satira se v takovou chvíli ani nemusí snažit, protože realita jí sama nosí rekvizity. Herečka se následně bránila tím, že je pracující občankou této země a má právo na svůj názor. To sedí. Pracující občan má právo na názor, stejně jako prezident má právo bránit své kompetence a Ústavní soud má právo říct vládě, že stát není soukromý zájezdový autobus. Problém nezačíná u názoru. Problém začíná ve chvíli, kdy se z pocitu udělá kladivo na ústavu a z Facebooku malá poradna pro zahraniční politiku.
Největší kouzlo celé epizody je v tom, že slovo ponižování mířilo na prezidenta, který využil zákonnou cestu, nikoli na vládu, která musela po zásahu Ústavního soudu řešit, že hlava státu na summit NATO prostě patří. V běžné logice by se člověk ptal, kdo se tu vlastně ztrapnil víc. V logice české politické estrády se však otázka obrátí: není nakonec největším projevem důstojnosti mlčet, když někdo jiný rozhoduje o vašich pravomocích?
A právě tady se rodí ten slavný cit pro situaci. Podle jedné školy znamená respektovat ústavu, instituce a pravidla hry. Podle druhé školy znamená poznat, kdy má člověk uhnout politické většině, aby se náhodou nepřipomnělo, že demokracie není jen vítěz bere všechno a poražení sedí v koutě.
Ta druhá verze je pohodlnější, protože nevyžaduje právní stát, jen dobrý instinkt, správnou náladu a ideálně dostatečně ostrý status.
Kateřina Brožová tak nevstoupila do dějin ústavního práva. Spíš se stala další figurou v českém rituálu, kdy známá tvář pronese politickou větu a národ okamžitě založí mimořádné zasedání komentářové sekce.
Prezident, vláda, NATO, Ústavní soud a Ankara se v takovém okamžiku smrsknou na otázku, zda se celebrita trefila do nálady správného tábora. A když ne, internet jí vystaví účet rychleji než restaurace po posledním chodu.
Celá kauza přitom ukazuje něco podstatnějšího než jeden příspěvek herečky. Ukazuje, jak snadno se u nás z ústavního sporu stane soutěž v loajalitě a z právního kroku údajná osobní slabost. Prezident se neponižuje tím, že se obrátí na soud. Ponižující je spíš představa, že pravidla platí jen do chvíle, než začnou překážet aktuální politické sestavě. A úplně nejponíženější je veřejná debata, když se tváří, že cit pro situaci je víc než ústava.
Brožová má tedy právo psát prezidentovi, co si myslí. Veřejnost má právo jí odpovědět. Ústavní soud má právo rozhodnout. Prezident má právo hájit své kompetence. A občan má právo nevěřit tomu, že státní reprezentace na summitu NATO se má řídit podle nálady v komentářích. To je možná nudné, ale pořád lepší než republika, kde se ústava před každým sporem ptá Facebooku, zda smí ještě existovat.
Závěr je prostý a pro českou scénu bohužel až příliš výživný. Když se celebrita rozhodne vstoupit do politického sporu, může z toho být názor, ale také nechtěná premiéra v roli samozvané poradkyně pro ústavní sebeponižování. Prezident Pavel si šel pro rozhodnutí k Ústavnímu soudu. Kateřina Brožová šla pro potlesk či výprask na Facebook.
A Česká republika znovu zjistila, že mezi státností a statusem je rozdíl asi jako mezi summitem NATO a večírkem, kde se nejdůležitější geopolitická otázka večera jmenuje: kdo má dnes cit pro situaci.
_____________
Použité zdroje: Forum24.cz
