Článek
Někde mezi snem o moderní Evropě a realitou české silnice vznikl nový druh kriminality. Říká se tomu „zpoplatněná dálnice“. A přestože by se mělo jednat o pohodlnou cestu napříč republikou, připomíná to spíš bojovou zónu s mýtným systémem.
Řidič si koupí známku, stát si vezme peníze, a pak už se jede podle pravidla „platíš —nejezdíš“. Kdo chce projet bez stresu, musí nainstalovat navigaci, aplikaci na objížďky a zvládnout jógu v autě, protože na většině úseků zůstane stát déle než u přepážky na poště.
Dálnice se opravují. Neustále. Nepřetržitě. Ve vlnách, fázích, etapách a především – pořád na stejných místech. Jedna strana rozkope, druhá si odpočine a třetí to zaměří znovu. Výsledek? D5 připomíná opuštěné staveniště po útoku buldozerů s Alzheimerem. Největší úspěch tuzemské infrastruktury je, že dokáže proměnit každou jízdu v test nervů, tlumičů a víry v lidskost. Každý kilometr stojí peníze – ale nejen státu. I ten, kdo zrovna jede za pohotovostí, platí za to, že jeho kola hrají Tetris s výmoly.
Zatímco jinde se řidičům za peníze staví nové dálnice, v Česku se za peníze zakazuje vjezd, snižuje rychlost a instaluje semafor na dálnici. Ano, čteš správně. Na dálničním přivaděči už dávno neplatí fyzika – ale rozpočet ŘSD.
Dálniční známka je skvělý produkt. Nefunguje, ale platí se. Připomíná to letní festival, kde zaplatíš tisícovku za vstup a místo koncertu ti ukážou šňůru kuželů a ceduli „Práce na silnici“. Tedy, ne že by tam někdo pracoval. Ale cedule tam je.
Kdo naivně očekává kompenzaci, nedostane nic. Možná email s novým ceníkem. Stát každoročně zdražuje, protože může.
A taky protože dobře ví, že nikdo nechce jezdit po okreskách, kde se za stěračem schovává jelen a výmol má status kulturní památky.
Dálnice je vlastně psychologický experiment. Dokážeš udržet klid, když platíš za to, co nemáš? Umíš být vděčný za to, že tě stát pustil na asfalt? Gratulujeme! Jsi připravený na další level: digitální mýtné. Platíš i za to, že jsi vůbec vyjel.
Za největší odvahu se dnes považuje vyrazit z Prahy do Brna v pondělí ráno. Můžeš skončit ve čtvrtek u Jihlavy s vědomím, že jsi překonal všechno – kromě uzavírky číslo 47, kde právě probíhá měření podloží z roku 1986.
Kritici říkají, že si lidé stěžují zbytečně. „Dálnice přece vedou z bodu A do bodu B.“ Co už se nezmiňuje je, že mezi bodem A a B je 63 objížděk, 28 světelných signalizací a jeden stavební jeřáb, který se zatím nerozhodl, jestli bude pracovat.
Mezitím stát připravuje novinku: flexibilní poplatek. Platíš podle nálady úředníka, stavu vozovky a fáze Měsíce. Kdo má smůlu, platí za smůlu navíc. Kdo má štěstí, dostane slevu – na e-mail, který nikdy neexistoval.
V některých zemích se zpoplatněné úseky rozlišují podle kvality. V Česku se rozlišuje jen to, jestli díra v asfaltu je ještě legální, nebo už má vlastní PSČ. Místní samosprávy se prý domlouvají, že z výmolů udělají atrakce pro turisty. Některé úseky dálnic jsou tak děravé, že si na nich lidé rozkládají deky a grilují. Aspoň se nenudí, zatímco čekají na odstranění kuželů, které tu stojí už od dob Nečasovy vlády. A co dělá stát? Připravuje „vizuální modernizaci značení“.
A přesto všechno… řidiči platí dál. Stát kasíruje jako zloděj v přestrojení za dopravní policii. Místo flastru ti prodá povolenku k trpění. A ty jedeš dál, protože nikde jinde už stejně žádná cesta není.
_______________
Použité zdroje:
Tato glosa je autorskou fikcí. Nevyjadřuje ověřená fakta a vznikla jako satirický komentář na základě reálných absurdností každodenního provozu. *
