Článek
Vyrážíme v 7 ráno. Auto je narvané jak český důchodce u švédských stolů. Kufr neodmítl jen díky modlitbě a pásce z Lidlu.
Na palubě: 2 dospělí, 1 dítě, 4 tašky, 17 litrů vody, párek v rohlíku a vnitřní obava, že už nikdy nebudeme mít hemeroidy pod kontrolou.
Na D1 se samozřejmě hned sekáme – protože Brno. Klidně bych to nazval „povinným zpomalením před úprkem z reality“. Mikulov nás vítá levnějším benzínem a čerstvějším smogem. Taky kupujeme kávu. Tu první. Dnes jich bude ještě šest. Děcko na zadní sedačce testuje, jak dlouho dokáže mluvit bez přestávky. Výsledek: nekonečno.
Ve Slovinsku utrácíme 16 eur za dálniční známku. Na 37 minut jízdy. To je taková tradice – jako velikonoční pomlázka, ale místo vajec vám rozbijí důvěru v Evropskou unii. Na hranicích si nás nikdo nevšímá. To je v pořádku. My si taky nevšímáme, že už 200 kilometrů nefunguje klimatizace.
Chorvatské mýtné je kapitola sama pro sebe. Platíte podle ujeté trasy, podle aktuální fáze Měsíce a podle toho, kolikrát jste si při přejezdu zívli. Před mýtnicí studujeme značky jak studenti španělštiny v prváku. Jeden pruh je na ENC, jeden na cash, jeden na kartu, jeden do pekla a jeden zřejmě pro teleport. Samozřejmě vjedeme špatně a jsme zpátky o 15 minut.
Zbytek cesty je směs benzínky, zpocených zad a tiché nenávisti. Každé zastavení má rituál: káva, WC za 1,5 eura, kontrola mapy, děcko protestuje. Řidič zvažuje útěk. My ostatní předstíráme, že spíme, aby nemusel s nikým mluvit. Za celou cestu vidíme přesně dvě moře: jedno potu a jedno nervů.
Když konečně dorazíme, pípne nám notifikace o ceně mýtného: cca 34,00 eur. Usmíváme se. Slunce zapadá, vítr vane, moře se třpytí. A v hlavě běží jediná myšlenka: „Příští rok fakt letíme.“ (Ne, neletíme. Ale aspoň si to zase budeme myslet.)
_______________
Použité zdroje:
Tento článek / glosa je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
