Šokující minuta po porodu: lékařka, která zachránila miliony dětí

Internetový magazín DějinySveta.cz se nedávno detailně věnoval příběhu lékařky Virginie Apgar a opřel se přitom o řadu zahraničních internetových i knižních zdrojů.

První minuty po narození jsou dramatické, i když v porodním sále panuje zdánlivý klid. Dítě poprvé dýchá, krev se přesměrovává z placenty do plic, srdce mění rytmus, tělo se musí během okamžiku přizpůsobit úplně novému prostředí. Jenže až do poloviny 20. století neexistoval jednoduchý a sjednocený způsob, jak zdravotníci mohli objektivně posoudit, zda novorozenec tento náraz zvládá.

Každý lékař i sestra měli vlastní „odhad“. Jeden považoval dítě za v pořádku, druhý by už připravoval resuscitaci. Rozhodovalo oko, zkušenost, únava po službě – a někdy i prostý zvyk. V prostředí, kde šlo o sekundy, chyběla jasná pravidla.

Právě to začalo vadit doktorce Virginii Apgar, anestezioložce v newyorské nemocnici přidružené ke Columbia University.

Trávila dlouhé hodiny na porodních sálech, starala se o rodičky pod narkózou a zároveň viděla novorozence, kteří se po porodu marně snaží chytnout dech. Sledovala, že zatímco matce je věnována maximální pozornost, dítě zůstává často jen „v pozadí“ – přitom právě ono potřebuje v kritických minutách jasné a rychlé rozhodnutí.

Apgar se rozhodla, že tento chaos nahradí jednoduchým, ale přísným systémem. Výsledkem byl test, který dnes zná celý svět jako Apgar skóre. Test, který se vejde na jediný řádek v dokumentaci – a přesto říká víc než dlouhý popis stavu.

Apgar skóre hodnotí pět základních ukazatelů života novorozence:

Každá položka dostává 0, 1 nebo 2 body. Součet dává výsledek od 0 do 10. Test se provádí jednu minutu po narození a znovu po pěti minutách. Pokud je skóre nízké, hodnocení se opakuje i dál – po deseti, patnácti či dvaceti minutách.

Novorozenec se skóre 7–10 bodů obvykle nevyžaduje víc než rutinní péči. U výsledku 4–6 bodů už zdravotníci vědí, že je potřeba stimulace, zajištění dýchacích cest nebo podpora dýchání. Skóre 0–3 je alarm: dítě je v bezprostředním ohrožení a musí okamžitě dostat resuscitační péči.

Dnes se Apgar skóre zapisuje tak samozřejmě, až se zapomíná, jak revoluční tenhle nápad byl. Najednou měl každý porodník, anesteziolog i sestra v ruce stejný nástroj. Subjektivní pocit nahradila jasná tabulka, rychlá kontrola a porovnatelné výsledky napříč odděleními i státy.

Virginia Apgar se narodila v roce 1909 ve městě Westfield v New Jersey jako nejmladší ze tří dětí. Vyrůstala v rodině, kde se hudba střídala s vědou a kutilstvím. Otec pracoval v pojišťovně, ale ve volném čase se zabýval amatérskou astronomií a vynalézáním. Zdravotní potíže jejích bratrů – jeden zemřel na tuberkulózu, druhý bojoval s chronickou nemocí – vtiskly Virginii do paměti, jak křehké může zdraví být. Už jako dívka prohlašovala, že jednou bude lékařkou.

Na střední škole patřila k nejlepším studentkám, zajímala se o přírodní vědy a hrála na housle. Nakonec získala stipendium na prestižní Mount Holyoke College, kde studovala zoologii, chemii a fyziologii. Cesta k medicíně se jí otevřela dokořán.

V roce 1933 promovala na Columbia University College of Physicians and Surgeons. V době, kdy ženy v medicíně tvořily zanedbatelnou menšinu, to byl malý zázrak. Apgar se zpočátku vydala na cestu chirurgie – chtěla operovat a mít v rukou „tvrdou“ medicínu. Brzy ale narazila na bariéru, která nebyla medicínská, ale společenská.

Vedoucí chirurgického oddělení, profesor Allen Whipple, jí po několika letech praxe otevřeně řekl, že ženy to v chirurgii mají nesrovnatelně těžší a že nechce, aby její talent promarnily předsudky kolegů.

Poradil jí, aby zvážila nově se rozvíjející obor – anesteziologii.

Apgar neuhnula. Nerozhodla se medicínu opustit, ale změnit specializaci. Odešla na profesní stáže do Wisconsinu a do newyorské Bellevue Hospital, kde se učila moderní metody anestezie. V roce 1937 se stala jednou z prvních žen v USA, které získaly oficiální atestaci z anesteziologie.

O rok později se vrátila na Columbii s jasným úkolem: vybudovat anesteziologické oddělení prakticky od nuly. Z původně „přidružené“ služby, kterou ostatní obory braly spíš jako nutné zlo, vytvořila respektovanou kliniku. Zajišťovala anestezie u nejrůznějších operací, včetně porodů císařským řezem, školila mladé lékaře a zároveň vedla výzkum.

V roce 1949 se její jméno zapsalo do historie znovu – stala se první ženou-profesorkou na Columbia University College of Physicians and Surgeons a zároveň historicky první profesorkou anesteziologie na této prestižní škole. V době, kdy ženy v medicíně často končily u nejhůře placených pozic, seděla Apgar u stolu s těmi, kteří určovali směr oboru.

Legenda říká, že nápad na Apgar skóre se zrodil během jedné obyčejné debaty na oddělení. Mladý kolega se jí u porodu zeptal: „Když se dítě narodí, co přesně sledujete, abyste poznala, jestli je v pořádku?“

Virginia údajně vzala papír a tužku a během chvíle napsala pět bodů, které rutinně hodnotila: srdeční tep, dýchání, napětí svalů, reakci na podráždění a barvu kůže. Následující roky pak tento jednoduchý seznam proměnila v precizně ověřený systém, který procházela čísly z tisíců porodů.

V roce 1952 představila svůj hodnoticí systém na odborném kongresu. O rok později vyšel detailní popis v prestižním odborném časopise. Apgar přesně popsala, jak test provádět, jak přidělovat body a jak intervaly měření – jednu minutu po porodu, pět minut po porodu a případně dále, pokud je skóre nízké.

Zajímavostí je, že známý anglický akronym APGAR – Appearance, Pulse, Grimace, Activity, Respiration – vznikl až později jako mnemotechnická pomůcka pro studenty. Původně šlo čistě o skóre pojmenované po autorce.

Během několika let se Apgar skóre rozšířilo po Spojených státech a postupně i do dalších zemí. Pro anesteziology, porodníky i sestry to byla úleva – konečně měli jednoduchý jazyk, kterým si mohli přesně a rychle předat informaci o stavu novorozence. Zápis „Apgar 3/7“ najednou všem řekl, že dítě se narodilo ve velmi špatném stavu, ale po pěti minutách a zásahu týmu se výrazně zlepšilo.

Dlouhodobé statistiky ukázaly, že nízké Apgar skóre v páté minutě je jasným varovným signálem: děti s nízkým výsledkem mají vyšší riziko úmrtí nebo vážných komplikací, naopak stabilní hodnoty znamenají mnohem příznivější vyhlídky. Zároveň se ale postupně zdůrazňuje, že Apgar skóre není „věštba“ pro celý život – neurčuje, jak bude dítě chytré nebo jaké bude mít v dospělosti zdraví. Je to okamžitý klinický snímek, který má lékařům dát jasný signál, co dělat teď hned.

Apgar skóre dnes používají porodnice po celém světě. Zároveň se o něm poctivě diskutuje – například u předčasně narozených dětí nebo u dětí s tmavší barvou pleti, kde je interpretace některých parametrů složitější. Přesto se nikdo neodvažuje tvrdit, že by se bez něj obešli. Je to základní kámen, od kterého se odvíjí další vyšetření a rozhodnutí.

Pro mnohé by vynález testu, který se stal celosvětovým standardem, byl vrcholem kariéry. Virginia Apgar se v té chvíli teprve rozbíhala. V padesátých letech si uvědomila, že pokud chce skutečně snížit počet nemocných a umírajících dětí, musí se přesunout ještě o krok zpět – od porodního sálu k prevenci.

V roce 1959 získala na Johns Hopkins University titul Master of Public Health a záhy přijala nabídku organizace March of Dimes. Tato nadace se po úspěšném boji s dětskou obrnou zaměřila na prevenci vrozených vad a podporu zdraví matek a dětí. Apgar zde vedla programy zaměřené na výzkum, statistiku i veřejnou osvětu.

Cestovala po Spojených státech, přednášela lékařům, zdravotním sestrám i rodičům. Psala srozumitelné články do novin a časopisů, v nichž vysvětlovala, proč je důležité očkování, prenatální péče, testování Rh faktoru či prevence infekcí v těhotenství.

V době, kdy se řada témat kolem těhotenství a porodu brala jako „rodinná záležitost“, otevřeně mluvila o tom, že zdraví dítěte je věc celé společnosti.

Během kariéry publikovala přes šedesát vědeckých článků a v roce 1972 vydala s publicistkou Joan Beck knihu Is My Baby All Right?. V ní přístupnou formou vysvětlovala rodičům, co mohou ovlivnit, čeho se nebát a kdy naopak neotálet s cestou k lékaři.

Osobně žila velmi skromně. Nikdy se nevdala a neměla vlastní děti, s typickým suchým humorem ale říkala, že „dětí měla tisíce – jen žádné nevychovávala doma“. Její životní energie se nevyčerpávala jen v nemocnici a kanceláři. Hrála na housle, opravovala hudební nástroje, amatérsky fotografovala, sbírala známky a v padesáti letech si začala brát hodiny létání. Její kolegové ji popisovali jako přímou, energickou, někdy nekompromisní, ale vždy spravedlivou.

Virginia Apgar zemřela v roce 1974 ve věku 65 let v New Yorku. Její jméno se však z dokumentace porodnic nevytratilo – naopak, zapisuje se dnes častěji než kdykoli předtím.

Apgar skóre dnes bereme jako samozřejmost. Rodiče se po porodu ptají: „Kolik měl(a) bodů?“ a málokdo si uvědomí, že za tím číslem stojí konkrétní tvář: žena, která odmítla předsudky své doby a místo rezignace našla nový způsob, jak zachraňovat životy.

Její příběh je víc než jen kapitola z učebnice medicíny. Ukazuje, že i jednoduchý nápad – pět ukazatelů, pár čísel a dvě měření během několika minut – může změnit chod světového zdravotnictví. Je to důkaz, že zásadní inovace nemusí být složitá technologie, ale chytrý systém, který se dá použít kdekoliv na světě – v moderní porodnici i v malém venkovském zařízení.

Virginia Apgar nikdy netoužila po slávě. Chtěla, aby každé dítě dostalo spravedlivou šanci v nejkřehčím okamžiku svého života. A právě to se jí podařilo.

Když lékaři a sestry po porodu vysloví „Apgar 9–10“, je to víc než kód v dokumentaci. Je to tiché poděkování lékařce, která ukázala, že i jedna minuta může rozhodnout – a že když se spojí věda, data a empatie, může medicína opravdu měnit svět.

________________________

Použité zdroje: