Desetiletý vrah, nebo oběť výslechu? Chomutovský spis plný otazníků

Příběh pětileté Evy Adamové se do širšího povědomí vrátil až v červnu 2024, kdy badatelé Bohumil Švarc a Jaroslav Mareš zveřejnili rozbor dokumentů připisovaných vyšetřovacímu spisu z Archivu bezpečnostních složek. Jejich nález skutečně otevírá mimořádně závažnou kapitolu československé kriminalistiky, současně však nedovoluje vydávat desetiletého chlapce za nepochybně usvědčeného pachatele.

Ve veřejně dostupném článku jsou fotografie domu, policejního plánku a místa nálezu označeny jako materiály ABS ČR.

Celý spis ani jeho archivní signatura však zveřejněny nejsou, takže širší veřejnost nemůže samostatně zkontrolovat úplnost dokumentace, pořadí jednotlivých úkonů ani to, zda se některé písemnosti nedochovaly odděleně.

Právě tato mez je pro poctivé zpracování rozhodující. Následující rekonstrukce proto rozlišuje mezi událostmi popsanými ve zveřejněném rozboru, pozdějšími tvrzeními tehdejšího chlapce a skutečnostmi doloženými zákony či jinými nezávislými prameny.

Eva zmizela ve čtvrtek 15. července 1971 z prostoru kolem Lázeňské ulice na chomutovském předměstí. Ulice ani dům číslo 5 už dnes neexistují; podle badatelů byla lokalita v době tragédie určena k demolici v souvislosti s rozšiřováním průmyslového areálu. Pětiletá dívka si měla večer hrát s dalšími dětmi před domem. Když se ostatní rozešli, rodina ji začala hledat a přibližně kolem jedenácté hodiny večer oznámila její zmizení Veřejné bezpečnosti. Na místo přijela hlídka se služebním psem a do pátrání se zapojili také místní obyvatelé. Prohledávali dům, okolní ulice i blízké objekty, avšak bez výsledku; zvlášť důležité je tvrzení, že kontrolou prošel také sklep domu, v němž Eva bydlela. Pozornost vyšetřovatelů nejprve přitáhl černý Mercedes, který podle několika dětí stál nedaleko místa jejich hry. Policisté dohledali dva mladé muže, kteří přítomnost v ulici potvrdili a uvedli, že poté pokračovali k čerpací stanici a do Jirkova, avšak ze zveřejněného popisu není zřejmé, jak důkladně byla jejich výpověď prověřena.

Evino tělo bylo podle časového údaje převzatého ze spisu nalezeno v pátek 16. července přibližně v 18.30. Leželo ve sklepě stejného domu, kde dívka žila, tedy na místě, jímž měli pátrači projít už předchozí noci.

Zveřejněný obsah pitevního nálezu uvádí jako příčinu smrti udušení a popisuje závažná poranění svědčící o sexuálním násilí. Kvůli důstojnosti dítěte není pro pochopení případu potřebné přebírat jejich podrobný anatomický popis.

Popsaná část spisu neobsahuje záznam, kdo přesně tělo objevil, za jakých okolností se tak stalo a kdo nález oznámil. Neobjasněn zůstává i rozpor mezi noční prohlídkou sklepa a nálezem na témže místě následující den.

Badatelé dále uvádějí, že rodiče nedostali včas oficiální informaci o smrti své dcery a otec se pravdu dozvěděl až v chomutovské nemocnici. Podle stejného pramene došlo před pitvou k neobvyklé manipulaci s tělem a samotná pitva následovala až po několika převozech s několikadenním odstupem; bez kompletní zdravotnické dokumentace ale nelze určit, jaký dopad to mělo na zachování stop.

Ještě před nálezem těla vypovídal na policejní stanici desetiletý chlapec, ve zveřejněných textech označovaný pouze iniciálami M. D. Byl Evyným strýcem, sám však věkem i postavením zůstával dítětem.

V zápisu měl uvést, že Evu odvedl za ruku do sklepa, bránil jí v křiku a následně ji sexuálně napadl. Popisoval také otevření dveří zajištěných ohnutým hřebíkem a uspořádání prostoru, tedy okolnosti, které vyšetřovatelé mohli považovat za znalost místa činu. Chlapec se měl později účastnit rekonstrukce a podle badatelů se na místě orientoval přesvědčivě. Samotná shoda s prostředím však nemohla být překvapivá v případě příbuzného oběti, který v domě žil nebo jej dobře znal.

Zásadní údaj ve zveřejněném popisu schází: není jasné, kdo podezření k dítěti nasměroval, co výslechu předcházelo ani zda chlapec některé informace znal už předtím. Bez doslovného záznamu celého rozhovoru, délky výslechu a pořadí otázek nelze posoudit, zda výpověď vznikla spontánně, nebo byla ovlivněna způsobem dotazování.

U výslechu podle dochovaných záznamů nebyl žádný z chlapcových rodičů, nýbrž jeho třídní učitelka ze zvláštní školy. Samotná přítomnost učitelky neprokazuje nátlak, stejně jako nepřítomnost rodiče bez znalosti tehdejšího procesního postupu automaticky nedokazuje porušení zákona; obě okolnosti však vyžadují vysvětlení.

Učitelka měla upozornit, že chlapec mívá bujnou fantazii a dovede věrohodně líčit i události, které se nestaly. Taková poznámka není důkazem neviny, pro hodnocení spolehlivosti dětské výpovědi však měla být podnětem k mimořádně obezřetnému ověřování každého detailu.

Veřejný rozbor dále upozorňuje na chybějící psychiatrický posudek, přestože měl být chlapec po výslechu převezen k odbornému vyšetření. Není proto možné zjistit, jak tehdejší lékaři hodnotili jeho rozumové schopnosti, sugestibilitu, vztah k sexualitě ani schopnost pochopit následek popisovaného jednání.

Švarc a Mareš později muže vypátrali a hovořili s ním. V rozhovoru s badateli čin popřel, tvrdil, že výslech i následné lékařské zacházení pro něj byly traumatizující, a uvedl, že až do osmnácti let pobýval v psychiatrické léčebně; jde ovšem o jeho retrospektivní tvrzení, nikoli o nezávisle zveřejněný zdravotnický záznam.

V Československu roku 1971 platil trestní zákon č. 140/1961 Sb. Jeho tehdejší § 11 výslovně stanovil, že osoba mladší patnácti let není trestně odpovědná, takže desetileté dítě nemohlo být obžalováno a odsouzeno za vraždu jako trestný čin.

To není slovní formalita. Mezi zpřístupněnými podklady není rozsudek, který by chlapcovu vinu vyslovil, a označení „nejmladší sexuální vrah“ proto zaměňuje policejní verzi založenou na doznání za soudně prokázaný závěr.

Ani dlouhodobý pobyt v psychiatrickém zařízení, pokud skutečně proběhl tak, jak muž později popsal, nelze bez dalšího nazývat trestem za vraždu. Dosud zveřejněné materiály neukazují rozhodnutí, právní titul hospitalizace ani úplnou zdravotnickou dokumentaci. Přesnější novinářská formulace tedy zní: vyšetřování připsalo smrt Evy desetiletému příbuznému, jehož doznání dnes provázejí vážné pochybnosti. Tato věta respektuje tragédii oběti, presumpci neviny i meze veřejně dostupných důkazů.

Současné poznatky samy o sobě neříkají, co se v chomutovské služebně stalo, ukazují však, proč věk vyslýchaného nelze přehlížet. Odborná příručka vzniklá ve spolupráci amerického Úřadu pro justici mladistvých a Mezinárodní asociace policejních ředitelů shrnuje výzkumy, podle nichž jsou mladí lidé zvlášť náchylní poskytovat při výslechu nepravdivé informace, včetně falešných doznání.

Klíčové je proto rozlišit podrobnost, kterou mohl znát pouze pachatel, od informace získané z hovoru dospělých, předchozí otázky nebo vlastní znalosti domu. Protože není zveřejněn úplný zvukový, obrazový ani souvislý písemný záznam výslechu, nelze dnes bezpečně rekonstruovat zdroj jednotlivých detailů.

Moderní doporučení zdůrazňují vývojově přiměřený jazyk, omezení nátlakových technik, dokumentaci celého průběhu a přítomnost dospělého, který je dítěti skutečnou oporou.

Tato měřítka nelze mechanicky proměnit v důkaz, že postup z roku 1971 byl nezákonný, poskytují však odborný rámec pro posouzení jeho spolehlivosti.

Stejně opatrně je nutné zacházet s rekonstrukcí. Schopnost ukázat známý sklep potvrzuje znalost prostoru, nikoli sama o sobě autorství činu; význam by měly až takové úkony nebo údaje, které dítě nemohlo získat jinak a které by byly doloženy nezávislou stopou.

Jiří Straka bývá označován za jednoho z nejmladších československých sériových vrahů, nikoli však bezpečně za nejmladšího pachatele jakéhokoli usmrcení. Policie ČR uvádí, že v roce 1985 zavraždil tři ženy, u dalších dvou se o vraždu pokusil a pět žen znásilnil; Česká televize připomíná, že soud jeho kauzu uzavřel v prosinci 1985, kdy mu bylo šestnáct let, maximálním desetiletým trestem pro mladistvého. Srovnávat Straku s desetiletým M. D. bez vysvětlení je zavádějící. Strakův případ prošel trestním řízením a opíral se o soubor kriminalistických stop, kdežto v chomutovské kauze veřejnost zná neúplný archivní obraz případu dítěte, které ze zákona nemohlo být trestně stíháno.

Ještě jinou kategorii představuje vražda třináctileté dívky u Kmetiněvsi z 1. ledna 2004. Dobové zpravodajství Českého rozhlasu uvádí, že na třináctiletého spolužáka ukázaly výsledky DNA a že se následně přiznal, avšak kvůli věku ani on nebyl trestně odpovědný.

Rozdíl mezi těmito kauzami není v míře lidské tragédie, ale v důkazním a právním postavení označené osoby. Kategorie „nejmladší vrah“ proto bez upřesnění míchá odsouzené pachatele, děti usvědčené jinými důkazy i osoby, vůči nimž zůstalo pouze sporné doznání.

Robert Thompson a Jon Venables unesli a zavraždili dvouletého Jamese Bulgera 12. února 1993, když bylo oběma deset let. Jejich vina byla vyslovena porotou 24. listopadu téhož roku a rozhodnutí britské Sněmovny lordů shrnuje, že tehdejší anglické právo stanovovalo hranici trestní odpovědnosti na deset let.

Právě soudní rozsudek a odlišná věková hranice činí britský případ nesrovnatelným s Chomutovem. Thompson a Venables byli trestně odpovědní a odsouzeni, zatímco desetiletý československý chlapec před soudem stanout nemohl a jeho údajná vina nebyla soudně přezkoumána.

Pozdější řízení navíc ukázalo, že ani formální rozsudek neukončil otázky, jak má justice s tak malými obžalovanými zacházet. Evropský soud pro lidská práva v roce 1999 rozhodl, že způsob jejich procesu jim neumožnil účinně se řízení účastnit; označovat je za „světově nejmladší vrahy“ je proto nejen nepřesné, ale odvádí pozornost od podstatnějšího tématu spravedlivého zacházení s dětmi.

Bez rozumných pochybností lze z veřejných pramenů přijmout, že pětiletá Eva v červenci 1971 zmizela, byla nalezena mrtvá ve sklepě svého domu a vyšetřování její smrt spojilo s doznáním desetiletého příbuzného. Doložené je také to, že chlapec nemohl být trestně odpovědný a že autorství činu po letech v rozhovoru s badateli odmítl. Nevyřešené zůstává, proč tělo nebylo nalezeno při první prohlídce, kdo je objevil, jak vyšetřovatelé dospěli právě k chlapci, jak přesně probíhal jeho výslech a zda existoval nezávislý fyzický důkaz. Stejně chybí veřejně kontrolovatelný psychiatrický posudek a úplná dokumentace nakládání s tělem před pitvou.

Není však doloženo, že stát případ cíleně utajoval, že policisté vědomě kryli jiného pachatele nebo že doznání bylo prokazatelně vynuceno. Odpovědné je mluvit o dlouho veřejně neznámé kauze a o podezření na závažně vadné vyšetřování, nikoli o potvrzeném spiknutí či definitivně odhaleném justičním omylu.

Na chomutovském případu je nejděsivější, že vedle smrti malého dítěte možná existuje i druhý zničený dětský osud.

Eva přišla o život násilným způsobem a její rodina podle dochovaných záznamů nedostala ani základní ohleduplnost, kterou měla po právu očekávat. Desetiletý chlapec byl naproti tomu zatížen označením pachatele, ačkoli jeho výpověď nikdy neprověřil soud. Mezi těmito dvěma tragédiemi stojí spis, který místo jistoty nabízí mezery.

Historie kriminalistiky se nepřepisuje odvážným titulkem, ale důkazem, jenž obstojí i před nepříjemnými otázkami.

Doznání dítěte může být pravdivé, jeho podrobnost však není náhradou za nezávislé ověření.

Pochybnosti o postupu vyšetřovatelů nesmějí přerůst v nepodložené obvinění konkrétního člověka ani v romantizaci neobjasněného zločinu. Žádná odpovědná redakce proto nemůže tvrdit víc, než dovolují dochované dokumenty.

Možná už nebude možné s jistotou určit, kdo Evu zabil, ale stále lze přesně pojmenovat, co nebylo objasněno. Archivní ticho není důkazem viny ani neviny; je výzvou k poctivosti. Smrt pětiletého dítěte si po pětapadesáti letech zaslouží pravdu, ne rekord.