Článek
Sobota 25. března 1911 se na Manhattanu chýlila ke konci pracovního dne. V osmém, devátém a desátém patře budovy Asch Building stále pracovaly stovky zaměstnanců firmy Triangle Waist Company, když krátce před pátou hodinou vypukl požár. O osmnáct minut později bylo 146 lidí mrtvých. Mnohé oběti tvořily mladé ženy z přistěhovaleckých rodin, převážně italského a východoevropského židovského původu; některým bylo pouhých čtrnáct let. Rozsáhlý archiv tragédie spravovaný Cornell University – ILR School zachycuje nejen samotný průběh požáru, ale také svědectví těch, kteří přežili a sledovali katastrofu přímo z ulice.
Triangle patřila k velkým výrobcům tehdy mimořádně módních dámských halenek. Práce byla rychlá, jednotvárná a vykonávala se mezi dlouhými řadami šicích strojů, stolů a velkého množství látek. V továrně se pracovalo šest dní v týdnu a většina zaměstnanců patřila mezi lidi, kteří do Spojených států přišli s nadějí na lepší život.
O dva roky dříve se právě zdejší pracovnice zapojily do velké stávky newyorských švadlen požadujících lepší mzdy a pracovní podmínky. Spor skončil, továrna však zůstala mimo odborovou dohodu.
Oheň se změnil v rozsudek během několika minut
Plameny pravděpodobně začaly v osmém patře mezi odřezky látek a dalším hořlavým materiálem.
V prostředí plném textilu se šířily mimořádně rychle. Zaměstnanci osmého patra začali prchat po schodištích a někteří využili výtahy, zatímco pracovníci v desátém patře se dokázali dostat na střechu a následně přes sousední budovu do bezpečí. Deváté patro mělo mnohem méně času. Informace o požáru se tam nedostala dostatečně rychle a lidé čelili kouři a ohni prakticky bez varování.
Některé únikové cesty se ukázaly jako smrtící past. Jedny dveře používané zaměstnanci byly podle svědectví zamčené a další se otevíraly způsobem, který komplikoval průchod davu. Vnější požární schodiště se pod vahou prchajících lidí zřítilo. Hasičské žebříky nedosáhly k horním patrům a záchranné sítě nebyly schopné zachytit lidi padající z takové výšky. National Park Service popisuje také mimořádnou odvahu obsluhy výtahů, která se opakovaně vracela pro další zaměstnance a dokázala zachránit nejméně 150 lidí.
Na ulici mezitím vznikala scéna, kterou New York dlouho nedokázal vytěsnit z paměti. Lidé uvěznění u oken začali skákat z osmého a devátého patra, protože za jejich zády postupoval oheň. Dav přihlížejících se během několika minut změnil z obyčejných kolemjdoucích ve svědky hromadného umírání.
Hasiči nemohli zasáhnout včas a těla dopadala na chodník před očima rodinných příslušníků i lidí, kteří se jen náhodou ocitli poblíž. Budova samotná přitom po požáru zůstala stát; ničivá nebyla její konstrukce, ale podmínky uvnitř.
Majitelé továrny před soudem trestu unikli
Majitelé Max Blanck a Isaac Harris byli obžalováni z usmrcení v souvislosti s tvrzením, že únikové dveře byly během pracovní doby zamčené.
Soud však musel prokázat nejen jejich stav, ale také to, že o něm oba vlastníci věděli.
Obhajoba zpochybnila klíčová svědectví a porota je 27. prosince 1911 zprostila viny. Rodiny některých obětí později získaly odškodnění v civilních sporech, trestní odpovědnost vlastníků za katastrofu však soud nepotvrdil.
Rozhořčení tím neskončilo. New Yorkem prošel mohutný pohřební průvod a tragédie začala být vnímána jako důsledek systému, který upřednostňoval výrobu před bezpečností lidí. Pro veřejnost už nebylo přijatelné vysvětlovat 146 mrtvých pouhou nešťastnou náhodou. Pozornost se obrátila k požárním předpisům, únikovým cestám, pracovním hodinám, zaměstnávání dětí i hygienickým podmínkám továren. To, co bylo před požárem považováno za běžnou realitu průmyslového města, se během několika týdnů stalo politickým problémem. Newyorský stát vytvořil vyšetřovací komisi, která začala systematicky kontrolovat továrny a vyslýchat zaměstnance, majitele i odborníky. Následovaly desítky nových předpisů týkajících se požární ochrany, únikových schodišť, alarmů, pracovních prostor a povinnosti ponechávat dveře během provozu odemčené. Americká OSHA validně připomíná, že veřejný tlak po katastrofě pomohl vytvořit nové standardy bezpečnosti práce v New Yorku a stal se jedním z důležitých impulzů pro širší reformy pracovních podmínek ve Spojených státech.
Ze svědkyně požáru se stala jedna z nejvlivnějších žen Ameriky
Mezi lidmi, kteří toho odpoledne sledovali tragédii z blízkého Washington Square, byla také mladá sociální reformátorka Frances Perkins. Obrazy lidí skákajících z hořící budovy ji hluboce zasáhly a v následujících letech se výrazně zapojila do změn pracovního práva. Později se stala první ženou v americké prezidentské vládě a jako ministryně práce Franklina D. Roosevelta hrála významnou roli při vzniku sociálních a pracovních reforem éry New Dealu. Událost z roku 1911 tak spojila jediný newyorský požár s politickými změnami, které ovlivnily miliony zaměstnanců daleko za hranicemi města.
Dnes stojí bývalá Asch Building stále na Washington Place a tisíce lidí kolem ní každoročně projdou bez tušení, co se odehrálo v jejích horních patrech. Triangle není silným příběhem jen kvůli počtu mrtvých. Je připomínkou doby, kdy mladá švadlena mohla nastoupit do práce v budově označované za bezpečnou a o několik hodin později zjistit, že cesta ven neexistuje. Sto čtyřicet šest lidí tehdy zaplatilo za pravidla, která nebyla napsána, kontroly, které nestačily, a rozhodnutí, jejichž důsledky nikdo nechtěl nést. Teprve jejich smrt přinutila město položit otázku, která měla přijít mnohem dřív: kolik lidských životů ještě stojí za to obětovat, než se bezpečnost přestane považovat za zbytečný náklad?
