Článek
Jak už trefně poznamenal kanál Česko v detailech na YouTube, Gustáv Husák nebyl jen ten pán s tlustými brýlemi, co nám každé Vánoce kazil chuť k jídlu svými projevy. Byl to člověk, který se narodil v zapadlé Dúbravce, aby se vypracoval na někoho, z koho měl vítr i samotný Leonid Iljič Brežněv.
Zatímco ostatní soudruzi v padesátých letech končili s provazem kolem krku, Husák si v Leopoldově a na Mírově piloval paměť. Devět let v kriminále z něj udělalo ledovou sochu, která sice navenek vypadala jako poslušný satelit Moskvy, ale uvnitř schovávala archiv plný špíny na své sovětské „přátele“.
Husák totiž nebyl žádný prosťáček, ale právník s pamětí slona. V moskevských archivech se po roce 2012 našly zprávy, kde si Brežněvovi poradci stěžovali, že tenhle Slovák si hraje na vlastním písečku a konzultace s Moskvou bere spíše jako nepovinný kroužek. Brežněv moc dobře věděl, že Husák zná detaily o čistkách z 50. let, ve kterých se tehdejší sovětská elita brodila krví až po kolena.
Byl to takový politický šachmat: Moskva měla na Husáka složku s falešným doznáním, ale Husák měl v hlavě (a možná i v trezoru) seznamy těch, co ty čistky v Moskvě skutečně řídili.
Normalizace jako psychologické drcení kostí
Když se Husák v roce 1963 vrátil z vězení, nebyl to zlomený stařec, ale vypočítavý pragmatik. Zatímco se Dubček v osmašedesátém snažil o socialismus s lidskou tváří, Husák rychle pochopil, že tanky mají víc koní než ideály. Jakmile se v dubnu 1969 chopil vesla, začala show zvaná normalizace. Nebyla to krvavá lázeň ve stylu padesátek; Husák na to šel „humánněji“ – psychologickým drcením kostí. Vyhodil ze strany 700 tisíc lidí a donutil je podepsat, že okupace byla vlastně bratrská pomoc. Takhle se vyrábí národ s páteří z gumy.
Husákova strategie byla geniálně cynická. Nechtěl z lidí dělat mučedníky, chtěl z nich udělat morální trosky.
Přinutil tisíce lidí zapřít vlastní přesvědčení výměnou za to, že jejich děti budou moct studovat nebo že dostanou novou škodovku. Sám, jako oběť stejného systému, nyní budoval panoptikum, kde soused šmíroval souseda a StB měla víc informátorů než obchodní domy banánů.
Slovenský nacionalista pod rudou maskou
Zatímco Brežněv v Moskvě sbíral Rolls-Royce a Mercedesy jako hokejové kartičky, Husák si jel svou slovenskou linku. Jeho největším triumfem nebyl komunismus, ale federace. To byl ten pravý důvod, proč ho v 50. letech zavřeli – za „buržoazní nacionalismus“. Husák využil normalizaci k tomu, aby Slovensku vydupal autonomii, což Moskva sledovala s podobným nadšením, jako když vám někdo sype písek do soukolí. Ale Brežněv musel mlčet, protože Husák věděl o jeho korupci i o jeho roli v ukrajinských čistkách.
I k Chartě 77 přistupoval jako chirurg. Žádné masové popravy, jen izolace. „Nedělejte z nich hrdiny,“ instruoval vnitro. Věděl, že zavřený disident je problém, ale disident bez práce a bez telefonu je jen statistická odchylka.
Konečná stanice normalizace
Když přišel Gorbačov se svou perestrojkou, Husák mu vzkázal, že my už jsme si tu svou „přestavbu“ užili v osmašedesátém a víme, jak to končí – tanky v ulicích.
V roce 1987 sice musel pod tlakem Moskvy uvolnit křeslo generálního tajemníka Jakešovi, ale jako prezident si dál udržoval auru šedé eminence.
Listopad 1989 ho pak zastihl jako unaveného muže u okna, který sleduje, jak dav skanduje „Husák do koše“. Jeho konec byl stejně robotický jako jeho projevy. 10. prosince jmenoval vládu s nekomunistickou většinou, podal ruku Havlovi a v tichosti odešel.
Dožil v ústraní, opuštěn starými strukturami, četl si knihy o Stalinovi a přemýšlel, jestli byl stejně zlý jako on. Historie ho sice odsoudila, ale on si až do smrti v roce 1991 trval na svém: „Udělal jsem, co bylo nutné.“
_______________________
Použité zdroje: YouTube.com / Česko v detailech
Předložený text byl autorsky zpracován na základě analýzy veřejně dostupných archivních dokumentů, ověřených historických faktů a informací čerpaných z otevřených encyklopedických zdrojů.*
