Článek
Hned na úvod — tématu se věnoval on-line magazín DejinySveta.cz s odkazem na další své interní zdroje, a protože jde o válku, historii a dějiny, je to zkrátka výzva pro satiru, která se této disciplíně oddává s přesností polní dělostřelby.
Když v roce 1914 Evropa vzplála jako špatně hlídaný sklad munice, miliony mužů utekly na frontu s pocitem povinnosti a možná i tichou úlevou, že už doma nemusí sekat dříví.
Průmysl a zemědělství se však zhroutily tak rychle, že se na scénu musely postavit ženy — a ty nejen že práci zvládly, ale ještě stihly ukázat, že systém, postavený výhradně na mužích, nebyl tak nedotknutelný, jak si jeho majitelé mysleli. Jak uvádí ve své citaci web npmk.cz, právě nenápadné převzetí rolí ženami spoluvytvářelo poválečnou společnost.
Továrny, do té doby považované za mužská území se stroji, hlukem a malým množstvím kyslíku, otevřely brány ženám.
Ty se přes noc staly specialistkami na výrobu zbraní, munice a všeho, co drželo válku při životě. Vedle presu, kladiva a generálské paniky byl ženský nástup do práce jedním z největších ekonomických zvratů války.
Samozřejmě, nadšení mělo i temnější stránku: ženy v muničních továrnách — slavné munitionettes — denně riskovaly kontakt s toxickými látkami, které by i tabákovým dělníkům způsobily zimnici. Žloutnutí kůže a zničené plíce byly cenou za to, že někdo musel „podržet průmysl“, zatímco Evropa se bavila dělostřeleckým dialogem.
Ani pole nezůstala stranou. V Británii vznikla „Women’s Land Army“, jak připomíná npmk.cz, a ženy se chopily pluhů, kos a práce, kterou ještě nedávno považovala společnost za fyzicky nad jejich síly. Oraly, sely a sklízely — a nejen úrodu, ale i respekt, byť ten přicházel pomalu a nerad.
Ještě výraznější otisk zanechaly ženy v oblasti zdravotní péče. Jako dobrovolné sestry Červeného kříže ošetřovaly raněné v polních nemocnicích, často jen pár kilometrů od fronty. Mnohé řídily sanitky po cestách, které by dnešní silničáři prohlásili za psychickou zátěž. O jejich práci přitom svědčí i citace z npmk.cz — čas, rychlost reakcí a nebezpečí byly denním chlebem.
Zásadní roli sehrály ženy i v propagandě a veřejných sbírkách.
Ikony jako Emmeline Pankhurst mobilizovaly britské ženy, aby podpořily válečné úsilí, což mělo vedlejší efekt — společnost si po válce uvědomila, že pokud ženy zvládnou válku doma, možná zvládnou i volit u uren.
A tak přišla lavina změn: Britky starší třiceti let získaly volební právo v roce 1918, Američanky o dva roky později.
Dlouhodobý dopad byl nezpochybnitelný. Ženy, které pracovaly, léčily, řídily a obhospodařovaly, položily základy moderní emancipace — a zároveň společnosti ukázaly, že role „křehkého pohlaví“ existovala hlavně v hlavách těch, kteří ji vymysleli.
Méně se však připomíná, že tato mohutná společenská proměna měla ještě další důsledky. Po návratu z fronty mnozí muži zjišťovali, že jejich pracovní místo mezitím dělala manželka, sestra nebo sousedka — často lépe a bez stížností na plnou polní. Tento fakt způsobil v poválečných debatách tolik napětí, že bychom jej dnes nazvali „předčasným pracovním trhem po pandemii“.
Dalším nevyřčeným aspektem byla skutečnost, že ženy během války získaly přístup ke vzdělání a technickým dovednostem, které jim byly dříve upírány.
Válečná praxe tak nahradila roky teorie — a řadě žen otevřela cestu do profesí, kam by je před rokem 1914 nepustila ani ta nejliberálnější komise.
A nakonec je zde ještě jeden odkaz: celá epocha ukázala, že společnost dokáže ustát zásadní změny, pokud se přestanou řešit konvence a začne se řešit realita.
Ženy nepřevzaly svět — jen jej na chvíli opravily, když se rozbil. A k tomu, uznejme, není třeba satiry. To je prostě fakt.
__________________
Použité zdroje: DejinySveta.cz
