Článek
Tématu se věnoval odborný medicínský portál Psychologie.cz, v článku Vyroste vnitřní dítě? a také výzkumná odborná práce publikovaná v International Journal of Older People Nursing, která popisuje fenomén vnitřního dítěte v psychologickém prožívání.
A protože jde o lidsky hluboké, emocionálně složité a zároveň až komicky trefné téma, zaslouží si satirické převyprávění – přesně takové, jaké by naše vnitřní dítě bez váhání ocenilo.
Vnitřní dítě – neviditelný spolujezdec, který nikdy neplatí benzín
Koncept vnitřního dítěte se v psychologii používá k popisu emocí, reflexů a vzorců chování, které vznikly v dětství a přetrvávají do dospělosti. Ať už nás vychovávali s láskou, nebo s důsledností betonového sloupu, kus tehdejšího prožívání se v nás natrvalo zabydlel. Nevidíme ho, ale občas se přihlásí: někdy šeptá, jindy vříská, a většinou si vybere nejméně vhodný okamžik.
Náhlé regresy: když se v práci rozpláče někdo, kdo má dávno občanku
Moderní psychologická praxe potvrzuje, že situace spojené se stresem, konflikty či ponížením často aktivují emocionální vrstvy z dětství.
Není to slabost ani selhání – je to mechanika lidské psychiky, i když působí absurdně. Stojíte před šéfem a najednou máte pocit, že vás „sprdává“ učitelka z první třídy. Partner zvedne obočí a vy se cítíte jako dítě přichycené s rukou v cukřence. Logické to není. Lidské velmi.
Terapie a vnitřní dítě: když si sednou ke stolu dospělý a pětiletý
V psychoterapii se práce s vnitřním dítětem používá k pochopení starých zranění, naučených reakcí a nevyřešených emocí. Některé výzkumy ukazují, že lidé si své dětství nesou i do vyššího věku v živých vzpomínkách a emocionálních otiscích. Terapeuti tvrdí, že přístup k vnitřnímu dítěti může pomoci zmírnit úzkost, posílit sebevědomí nebo odstranit chronické vzorce chování, které nás táhnou ke dnu.
Jak to celé pochopit, aniž by člověk skončil na bobku uprostřed kuchyně
Podívat se na sebe optikou vnitřního dítěte neznamená infantilizaci, ale snahu porozumět tomu, odkud vyrážejí naše nejspontánnější reakce. Ať už je váš vnitřní hlas plačtivý, vzdorovitý nebo příliš snaživý, je to část psychiky, která byla vytvořena dřív, než jste uměli rozlišit vlastní pocit od cizího očekávání.
Dospělost pak často znamená jen to, že se tento malý hlas naučí být sofistikovanější – ne tišší.
A právě zde přichází ironie reality: kdokoliv, kdo tvrdí, že v sobě žádné vnitřní dítě nemá, obvykle jen ještě neslyšel, jak nahlas dupe.
Regrese není slabost, ale způsob, jakým nám psychika oznamuje, že minulost ještě neskončila — jen čekala na vhodný okamžik vrátit se ke slovu.
Psychologové připomínají, že vnitřní dítě není pouhá romantická metafora, ale nástroj sebepoznání. Zahrnuje zranitelnost, spontaneitu i těžko vysvětlitelné emocionální přepady. Umožňuje pochopit, proč některé situace vnímáme příliš intenzivně a proč nás i drobné narážky dokážou rozhodit víc, než bychom si přáli.
Množství lidí se při terapii učí vnitřní dítě vyslechnout, nikoli ho nechat řídit. Zní to jednoduše, ale jednoduché to není. Někdy je vnitřní dítě rozumné a potřebuje prostor. Jindy si stoupne uprostřed našeho života, dá ruce v bok a žádá pozornost způsobem, který by dospělému člověku prošel jen na karnevalu.
Psychoterapeutický přístup vede k tomu, že dospělá část osobnosti se učí pečovat o tu dětskou – aby regulovala chaos, ne aby ho zvětšovala. Nejde o rádoby duchovní „objímání stromů“, ale o emocionálně-kognitivní práci, která má konkrétní dopady na kvalitu života.
Proč nás malé já nikdy neopustí a proč to není špatně
V jádru celé metafory stojí jednoduchá pravda: dětství není kapitola, kterou zavřeme a odložíme. Je to spíš základní operační systém člověka, který běží na pozadí, ať instalujeme jakékoli nové aplikace dospělosti.
A když život zatěžuje procesor, staré programy se spustí automaticky.
Vnitřní dítě může být naším spojencem, zrcadlem i kritikem. Někdy v nás vyvolává zmatek, jindy přináší autenticitu, kterou si životem unavené já nedokáže dovolit. Pokud mu dopřejeme pozornost, kterou v dětství nedostalo, může z něj být tichý a spolehlivý rádce.
A pokud ne – bude nám jemně připomínat, že dospělost není věk, ale disciplína, kterou se učíme celý život.
________________
Použité zdroje: Psychologie.cz, pmc.ncbi.nlm.nih.gov
