Hlavní obsah

Kontroly vytápění v bytovkách v Česku: bez zprávy hrozí pokuta 200 tisíc korun

Foto: Radiátor - topení, ilustrační foto. Zdroj: PixaBay.com / ri

Povinná kontrola topných soustav nad 70 kW dopadá na školy i bytovky, po Česku; kdo ji nemá, může narazit na pokutu až 200 000 Kč.

Článek

Tématu se věnovaly weby udalostiextra.czpkv.cz/blog a shodně popisují, že úřady už nechtějí slyšet výmluvy, ale vidět hotovou zprávu. Nejde o novou módu ani o výmysl sezony, jen o povinnost, která se v praxi dlouho přehlížela. Veřejnost to vnímá jako „další kontrolu“, jenže ve skutečnosti se kontroluje způsob, jak budova jako celek topí a jak s teplem zachází. Vtipné na tom je, že největší paniku obvykle způsobí ne samotná kontrola, ale zjištění, že se neřeší kotel jako takový.

A když se panika spojí s termínem, vzniká typicky český sport: hledání, kdo měl co zařídit.

„Povinnost se týká budov, jejichž systém vytápění překračuje výkonovou hranici stanovenou legislativou, a to bez ohledu na to, jestli jde o obecní objekt, školu, firmu nebo bytový dům,“ vysvětluje ve svém článku server iDNES.cz, jenž dodává, že v praxi se do toho často vejdou i běžné bytovky, které se samy sobě jeví jako „normální barák“. Rozhoduje papír, ne pocit, a papír bývá nemilosrdný. Zvlášť pokud se výkon sčítá přes více zdrojů nebo je budova napojená na dodávky tepla přes předávací stanici. Tady se ironie mění v realitu: to, co není vidět pouhým okem, je právě to, co úřad zajímá nejvíc.

Nejvíc zmatků vzniká v okamžiku, kdy si lidé pletou různé povinnosti dohromady. Tahle kontrola není revize komína ani pravidelná servisní prohlídka kotle, a už vůbec to není průkaz energetické náročnosti budovy. Smyslem je posoudit účinnost, nastavení a dostupné části soustavy v reálném provozu. Kontrolují se přístupné prvky, které mají vliv na to, kolik energie se skutečně spotřebuje.

Výsledkem není „razítko pro razítko“, ale dokument, který má popsat stav a doporučit zlepšení. A protože doporučení někdy bolí, mnozí raději doufají, že se na ně zapomene.

Právní základ je ukotvený ve vybraných ustanoveních zákona o hospodaření energií a v prováděcí vyhlášce, která rozepisuje, co přesně se kontroluje. Zákon říká, kdo má povinnost kontrolu zajistit, typicky vlastník budovy, společenství vlastníků jednotek nebo správce. Vyhláška pak stanovuje, jak se určuje výkon a jaké části soustavy se berou jako předmět kontroly. Pod povinnost spadají systémy s různými typy zdrojů, od spalování paliv až po tepelná čerpadla nebo elektrické přímotopy ve větším měřítku. Tedy žádné selektivní zaměření na jednu technologii, ale široká síť, do které se dá chytit překvapivě mnoho budov.

Periodicita kontroly má jasnou logiku a není postavená na náhodě. Nově uvedený systém musí projít kontrolou v určitém časovém okně od zprovoznění. Potom se kontrola opakuje pravidelně, aby se nezměnila v jednorázovou formalitu na věčné časy. Záměr je jednoduchý: účinnost a nastavení se může časem zhoršit, rozvody stárnou a regulace se rozjíždí.

V řadě objektů se navíc mění využití prostor, a topení pak pracuje podle starých předpokladů, které už neplatí. A právě v tom je ten tichý problém, který na faktuře za energii křičí, ale nikdo mu nevěnuje pozornost.

Důležitý detail, který se často přehlíží, je načasování v rámci topné sezony. Kontrola má dávat smysl jen tehdy, když soustava skutečně běží a dá se ověřit její chování v provozu. Pokud je topení odstavené, hodnotí se obtížně to, co má být hodnoceno. Prakticky to znamená, že odkládání na „až bude čas“ může skončit tím, že čas už nebude. A v okamžiku, kdy se to sejde s náběhem kontrol, přichází na scénu nejspolehlivější český plán: panika v poslední chvíli.

Kdo kontrolu smí dělat a proč to není práce pro prvního technika z ulice

Kontrolu nesmí provádět kdokoliv, kdo umí držet šroubovák a mluvit dostatečně sebejistě. Oprávnění má pouze energetický specialista s příslušným oprávněním, který je vedený v oficiálním seznamu. Tím se stát snaží zabránit tomu, aby se z povinnosti stal trh s razítky bez obsahu. Pro provozovatele to znamená jediné: ověřit si, že člověk, který kontrolu dělá, má na ni právo. Jinak můžete získat papír, který vypadá hezky, ale při skutečné kontrole je k ničemu. A nic nevystihuje absurditu lépe než situace, kdy máte dokument, ale stejně jste „bez dokladu“.

Výstupem je zpráva o kontrole systému vytápění, která popisuje stav provozované soustavy a obvykle obsahuje i doporučení, kde se dá ušetřit. Součástí bývá také doklad o technickém stavu zdroje tepla v rozsahu, který se při kontrole hodnotí. Zpráva se neopírá jen o teoretické výpočty, ale o dostupné části a reálné nastavení. Kontroluje se mimo jiné regulace, rozvody, předávací místa a to, co lze rozumně zkontrolovat bez destrukce. V ideálním světě z ní správce vyčte, co má upravit, v tom reálném aspoň to, co už dávno mělo být opravené.

Kontrola se může dotknout i situací, kdy některé části systému nejsou přímo ve vlastnictví toho, kdo kontrolu objednává, typicky u předávacích stanic nebo infrastruktury související s dodávkou tepla. V takovém případě se počítá se součinností vlastníka zařízení, protože bez informací nejde udělat rozumný závěr. Pokud součinnost nepřijde, energetický specialista může použít odborný odhad, ale ten je vždycky horší než data. Pro správcovskou praxi je to jasná zpráva: komunikace není luxus, ale podmínka. A pro satiru také: největší překážkou bývá často ne technika, ale lidské ego a telefon, který „nějak nebere“.

Dozorovou roli vymáhání hraje Státní energetická inspekce, která může kontrolovat, zda je dokumentace k dispozici.

Sankce se pohybují v režimu správního trestání a horní hranice je pro mnoho lidí dost hlasitá, aby ji slyšeli i přes zavřené okno. V praxi nejde o to, že by inspektoři chodili bez varování od dveří ke dveřím, ale o to, že při kontrole musíte být schopni doložit, že povinnost byla splněna. Klíčové je slovo doložit, protože bez něj se všechno mění v tvrzení proti tvrzení. A stát, když už se do něčeho pustí, má rád tvrzení podložená papírem.

Je dobré říct nahlas, že kontrola systému vytápění není namířená proti jednomu typu paliva ani proti jedné skupině lidí. Povinnost dopadá na budovy podle velikosti systému, takže se do ní vejdou veřejné objekty i soukromé bytové domy.

U bytovek se často mluví o zhruba patnácti jednotkách jako orientační hranici, kdy se výkon může dostat do povinného režimu, ale rozhoduje konkrétní technické řešení. To znamená, že stejný počet bytů v různých domech může dopadnout jinak. A z toho plyne praktická rada: nepředpokládat, ověřit.

Vedle vytápění se může povinnost týkat i kombinovaných systémů vytápění a větrání, pokud jsou propojené a spadají do definic. Smysl je logický, protože větrání umí s energií zamávat stejně jako špatně nastavené topení. U řady budov se dnes technologie prolínají, a zákon na to reaguje tím, že nehledí jen na jeden stroj v kotelně. Pro správce to znamená dívat se na budovu jako na celek, což se říká snadno, ale dělá hůř. Pro satirický tón je to ale vděčné: budova se chová jako organismus a úřad chce její „preventivní prohlídku“.

Kde se rodí největší chyby a proč je řešení překvapivě nudné

Nejčastější chyba je domněnka, že když se pravidelně servisuje kotel, je tím splněno všechno. Servis je užitečný, ale není totéž co kontrola systému ve smyslu zákona o hospodaření energií. Druhá častá chyba je přesvědčení, že se to týká jen někoho jiného, nejlépe sousední ulice. Třetí je strategie „přečkáme to“, která vypadá chytře do chvíle, než přijde výzva k doložení. A čtvrtá, nejčistší, je věta „to dělá kominík“, protože ta umí rozjet špatný směr během jedné minuty.

Řešení začíná banálně: zjistit parametry systému a ověřit výkonovou kategorizaci. U zdrojů se vychází z jmenovitých výkonů, u napojení na dodávku tepla se posuzuje přípojný výkon odběrného místa. Pokud je systém složený z více částí, sčítání umí překvapit i zkušené správce.

V momentě, kdy je jasno, následuje výběr oprávněného energetického specialisty. A pak už se jen domluví termín v době, kdy soustava skutečně funguje.

Samotná kontrola není jen pro úřad, což se dobře poslouchá, dokud se to nemusí realizovat. Zpráva často odhalí, že regulace je nastavena historicky, rozvody jsou nevyvážené nebo se teplo rozděluje tak, že část budovy platí komfort jiné části.

Doporučení pak míří na konkrétní kroky, které mohou snížit náklady bez velkých stavebních zásahů.

V ideálním případě jde o úpravy, které se projeví rychleji než další změna ceníku energií. A to je na tom nejvíc ironické: lidé se bojí kontroly, která jim může ušetřit peníze, protože přichází s razítkem.

Pro část provozovatelů je důležitý i časový tlak, protože se mluví o první vlně povinnosti v návaznosti na platnost pravidel a na to, že kontrola má být realizovaná v provozu. V některých výkladech a upozorněních se zmiňuje konec května 2026 jako okamžik, kdy se pro řadu budov uzavírá možnost stihnout kontrolu v topné sezoně. To neznamená, že všichni mají stejný termín, ale že mnoho objektů si nechalo povinnost na poslední chvíli. Kdo to odkládá, riskuje, že pak bude hledat volný termín stejně marně jako volné parkování před domem. A na rozdíl od parkování se tady chyba může prodražit.

Legislativa zároveň připouští situace, kdy se kontrola nemusí provádět, pokud je systém řízený automatizačním a řídicím systémem budovy v požadovaném režimu. Podmínky se týkají průběžného elektronického monitorování, možnosti ukládat výstupy z měření spotřeby a schopnosti řídit výrobu a distribuci energie optimalizačně. Laicky řečeno: když budova sama průběžně hlídá svůj energetický provoz na odpovídající úrovni, zákon nevyžaduje stejný typ kontroly. Pro moderní objekty je to motivace investovat do řízení, pro starší budovy spíš připomínka, že „ručně“ už je dnes drahá romantika. A ano, je to další případ, kdy technologie může snížit byrokracii, což zní skoro jako sci-fi, ale tentokrát bez fikce.

Z pohledu SVJ a správců je klíčové mít jasno v odpovědnosti a v archivaci dokumentů. Kontrola není něco, co se udělá a zapomene, protože doklad může být požadovaný při kontrole. Zpráva má být dohledatelná, ideálně tak, aby ji nový výbor nesháněl v krabici s nápisem „staré věci“. Pokud se v domě střídají správci, je přenos dokumentace stejně důležitý jako předání klíčů. V opačném případě se dům chová jako člověk, který pravidelně chodí k lékaři, ale výsledky vyšetření nechává v čekárně. A pak se diví, že mu nikdo nevěří.

Co udělat, aby z toho nebyla fraška a aby to zůstalo faktické

Nejprve si interně stanovte, kdo bude jednat jménem budovy a kdo bude poskytovat součinnost při prohlídce. Připravte technické podklady, které máte k dispozici, a počítejte s tím, že u některých systémů bude potřeba součinnost třetí strany.

Vyberte specialistu s oprávněním a domluvte termín tak, aby bylo možné hodnotit soustavu v provozu. Po kontrole si pohlídejte, že dostanete zprávu v rozsahu, který odpovídá povinnosti, a že ji uložíte do dokumentace domu. Tohle je nudná část, a právě proto funguje.

Pokud se obáváte, že kontrola automaticky znamená drahou rekonstrukci, je dobré držet se toho, co kontrola skutečně dělá. Popisuje stav, identifikuje problémy a doporučuje opatření, ale sama o sobě není příkazem k okamžité přestavbě kotelny.

V mnoha případech se doporučení týkají regulace, vyvážení nebo provozních nastavení, tedy věcí, které nejsou stavební apokalypsou. Samozřejmě, někdy se ukáže i větší problém, ale ten by tam byl i bez kontroly, jen by byl dražší později. Ironie není v tom, že kontrola něco „vymyslí“, ale že pojmenuje to, co už dávno existuje.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Vyhněte se také chybě, kdy se povinnost řeší až ve chvíli, kdy přijde výzva nebo kontrola. V tu chvíli už nejde o dobrou správu budovy, ale o krizové řízení. Krizové řízení bývá dražší, hlasitější a plné špatných rozhodnutí. Navíc se v něm snadno zamění správný dokument za podobný dokument, protože stres dělá z papírů jednolitou šedou hmotu. A úřad se na stres neptá, úřad se ptá na doklad.

V závěru je dobré vrátit se k tomu, co je na celé věci nejméně zábavné a nejvíc podstatné. Stát vymáhá povinnost, která má zlepšit efektivitu a bezpečnost provozu větších topných soustav, a dává tomu jasná pravidla. Provozovatelé mají možnost splnit ji s předstihem a bez dramatu, jen to nesmí odkládat na dobu, kdy už nebude možné soustavu v provozu ověřit. Celá kauza působí jako satira hlavně proto, že je to příběh o papíru, který měl existovat už dávno, ale teprve teď se po něm začne doopravdy chtít.

A kdo chce, aby z toho nebyla fraška, udělá jedinou věc: místo výmluv pořídí zprávu a uloží ji tam, kde ji najde i příští výbor.

____________________________________

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz