Legionáři v Rusku: Jak se zrodil stát na kolejích uprostřed mrazivé vřavy

Příběhu o neuvěřitelném odhodlání československých dobrovolníků na ruské frontě se na základě rozsáhlých archivních faktů a unikátních dobových dokumentů podrobně věnoval portál npmk.gov.cz.

Právě tyto zdroje odkrývají syrovou realitu mužů, kteří odmítli umírat za rakouského císaře a raději zvolili nejistou cestu budování vlastní armády v cizí zemi.

Zatímco se v Praze u piva stále jen opatrně špitalo o samostatnosti, tisíce kilometrů na východ se formovala síla, která měla brzy pohnout dějinami.

Československý střelecký pluk, známý jako „Česká družina“, nebyl jen vojenským útvarem, ale v podstatě putujícím státem, který si musel vše od jídla až po respekt vybojovat v chaosu hroutícího se impéria.

Původní záměr Rusů využívat naše muže pouze jako rozvědčíky a agitační článek pro přeběhlíky se brzy ukázal jako trestuhodné plýtvání potenciálem. Naši dědové totiž v bitvách u Zborova či Bachmače předvedli, že když jde o vlastní stát, dokážou se bít s takovou vervou, až se i ostříleným generálům tajil dech.

Situace se ovšem drasticky změnila po bolševickém převratu v roce 1917, kdy se z přátelského Ruska stalo nepřátelské bludiště plné politických intrik a zrady. Legie se náhle ocitly v pasti mezi dvěma mlýnskými kameny – německou armádou a rodící se Rudou armádou, která na disciplinované Čechoslováky hleděla s neskrývanou nedůvěrou.

Nezbývalo tedy nic jiného než zvolit cestu kolem světa přes Vladivostok, což v tehdejších podmínkách připomínalo pokus přeplavat oceán v neckách. Jenže legionáři nebyli žádní troškaři a namísto pokorného odevzdání zbraní se rozhodli, že si cestu domů prostě prostřílejí skrze celou Sibiř. Transsibiřská magistrála se stala jejich novým domovem, pevností i zásobovací tepnou, přičemž každé nádraží bylo potenciálním bojištěm. Legendární „vláčková válka“ ukázala světu, že pár desítek tisíc odhodlaných mužů dokáže kontrolovat nejdelší železniční trať světa a držet v šachu mocnosti, které si do té doby o našem národě myslely své.

Disciplína v legiích byla na ruské poměry něčím z říše sci-fi, protože zatímco se ruské jednotky rozkládaly pod vlivem revolučního chaosu, Češi si udrželi řád. Ironií osudu tak o osudu obrovského Ruska na chvíli rozhodovali muži z kotliny v srdci Evropy, kteří v té době oficiálně ani neměli vlastní pas.

Kromě pušek a bajonetů s sebou legionáři vezli i tiskárny, divadla a pekárny, čímž vytvářeli fascinující kontrast k okolnímu marasmu občanské války.

Byli to sice vojáci, ale v duši zůstávali organizovanými sokoly a kutily, kteří dokázali opravit lokomotivu i uprostřed zamrzlé stepi za pomoci kladiva a české vynalézavosti.

Západní spojenci sledovali toto sibiřské dobrodružství s otevřenými ústy a konečně jim došlo, že Masarykova diplomatická hra má velmi reálný a ozbrojený základ. Bez krve pro lité na ruských polích by se o vzniku Československa u jednacích stolů v Paříži pravděpodobně jen zdvořile diskutovalo u kávy.

Československý voják se stal symbolem nezdolnosti, což v té době potvrzovaly i titulky světového tisku, které o „anabázi“ psaly jako o moderním divu světa. Bylo to období, kdy se psala historie nikoliv inkoustem, ale potem a krví mužů, kteří věřili myšlence víc než vlastnímu přežití.

Vztahy s místním obyvatelstvem byly sice komplikované, ale legionáři si dokázali vybudovat pověst těch, kteří sice tvrdě trestají zradu, ale ctí dané slovo. Mnohé ruské rodiny dodnes uchovávají vzpomínky na podivné vojáky z daleké Evropy, kteří jim namísto drancování přivezli řád a občas i kousek mýdla. Samozřejmě, že život v „ešelonech“ nebyl žádnou dovolenou v první třídě, ale spíše nekonečným bojem s tyfem, hladem a všudypřítomnou zimou. Každý kilometr kolejí byl vykoupen odvahou a schopností improvizovat, což je vlastnost, která nás jako národ provází od nepaměti až po dnešní dny.

Politické šachy, které v zázemí rozehrávali bolševici, se snažily legie rozložit zevnitř pomocí propagandy, ale narazily na tvrdou skálu národní sounáležitosti. Legionářské heslo „Věrni sobě“ nebylo jen prázdnou frází, ale životním stylem v prostředí, kde vás mohl prodat i vlastní stín za láhev vodky.

Když se konečně v roce 1920 poslední lodě s vojáky odlepily od břehů Vladivostoku, vezly domů muže, kteří zestárli o desítky let, ale v očích měli hrdost.

Doma je nečekalo jen vítání s dechovkou, ale především tvrdá práce na budování nového státu, za který mnozí jejich kamarádi zůstali ležet v ruské zemi.

Dnešní pohled na legionáře bývá často zkreslený romantickými představami, ale fakta mluví jasně o nesmírném utrpení a strategickém géniu našich předků. Nebyli to žádní žoldáci, ale vizionáři v uniformách, kteří pochopili, že svoboda se neprosí, ale bere si silou, pokud je to nezbytné. Jejich návrat do vlasti znamenal injekci morálky a hrdosti pro mladou republiku, která v té době potřebovala pevné základy jako sůl. Legionáři se stali páteří nové armády, státní správy i kultury a jejich vliv na charakter první republiky je naprosto nezpochybnitelný a klíčový.

S odstupem času se může zdát sibiřská anabáze jako neuvěřitelný příběh z dobrodružné knihy, ale pro ty tisíce mužů to byla každodenní realita. Realita plná pachu střelného prachu, skřípění brzd na zamrzlých kolejích a nekonečného stesku po domově, který byl tak blízko, a přesto tak daleko.

Odkaz legií v Rusku zůstává trvalou připomínkou toho, čeho je schopen malý národ, pokud se dokáže sjednotit pod jasnou vizí a vedením. Je to lekce z historie, která by neměla zapadnout prachem v archivech, protože bez těchto „vlakových pirátů“ by mapa Evropy vypadala úplně jinak.

Při každé vzpomínce na vznik našeho státu bychom měli smeknout před těmi, kteří se nebáli jít proti proudu dějin a vybojovali nám místo na slunci. Legionáři totiž dokázali, že i s prázdnýma rukama se dá vybudovat armáda, která si vynutí respekt u těch největších světových hráčů.

Závěrem lze jen konstatovat, že československý legionář byl unikátním úkazem, který spojoval vojenskou drsnost s lidským přístupem a neuvěřitelnou vytrvalostí.

Jejich cesta přes půl světa zůstává jedním z nejzářivějších momentů našich dějin, na který můžeme být právem hrdí bez ohledu na politické režimy.

______________________

Použité zdroje: npmk.gov.cz.