Článek
V létě roku 1518 byl Štrasburk prosperujícím městem Svaté říše římské, ale pod jeho povrchem se hromadilo napětí. Špatná úroda, vysoké ceny obilí, nemoci a sociální nejistota doléhaly zejména na chudší obyvatele. Právě v tomto prostředí začala událost, která dnes působí téměř neuvěřitelně. Podle pozdějších záznamů vyšla v červenci do ulice žena, tradičně označovaná jako Frau Troffea, a začala bez zjevného důvodu tančit. Nešlo o oslavu ani vystoupení. Pokračovala hodiny a poté další dny, až se k ní začali přidávat další lidé.
Během jediného týdne už nešlo o osamělou tanečnici. Počet postižených rostl a kroniky popisují desítky lidí pohybujících se po ulicích způsobem, který zjevně nedokázali ovládat. Někteří se zastavili jen na krátkou chvíli, aby si odpočinuli, a pak pokračovali. Historik John Waller v odborné práci dostupné přes PubMed uvádí, že během celé epizody mohlo být zasaženo až několik stovek obyvatel a někteří tančili celé dny či týdny. Přesná čísla však historické prameny neumožňují určit s jistotou.
Lékaři doporučili něco, co dnes zní neuvěřitelně
Městská rada hledala vysvětlení u tehdejších lékařů. Ti pracovali s představou, že problém souvisí s „přehřátou krví“ a že postiženým může pomoci, když své nutkání vytančí až do vyčerpání. Úřady proto neudělaly to, co bychom čekali dnes. Místo zastavení tanečníků jim vytvořily prostor. Uvolnily tržiště, zpřístupnily cechovní sály a nechaly postavit improvizované pódium.
Situace se tím zřejmě ještě zhoršila. Město najalo hudebníky a dokonce lidi, kteří měli tanečníky podpírat, když už sami neměli dost sil.
Historik Waller v článku pro britský deník The Guardian popisuje, že městští představitelé považovali pokračující pohyb za součást léčby. Uprostřed letního horka tak vznikla scéna, v níž vyčerpaní lidé tančili za zvuku píšťal a bubnů před očima přihlížejících obyvatel.
Právě počet obětí patří k nejproblematičtějším částem příběhu. Některé dobové a pozdější zprávy mluví o lidech, kteří zemřeli vyčerpáním, a jeden z pramenů dokonce uváděl až patnáct úmrtí denně. Tak přesné číslo však nelze spolehlivě doložit a moderní historici k němu přistupují velmi opatrně. Jisté je, že městská rada po určité době změnila postup. Hudba skončila, veřejné tancování bylo omezeno a nemocní byli odváženi pryč z centra města.
Za bizarní scénou stál svět plný strachu
Štrasburk té doby rozhodně nebyl bezstarostným místem. Předchozí roky přinesly neúrodu, růst cen a další existenční problémy. Náboženská víra prostupovala každodenním životem a lidé skutečně věřili, že některé nemoci mohou být výsledkem božího trestu nebo kletby světce. V oblasti navíc existovala tradice spojená se svatým Vítem, o němž se věřilo, že může provinilce trestat právě nekontrolovatelným tancem.
Právě proto dnes část historiků považuje událost za možný případ hromadného psychogenního onemocnění, při němž se silný stres a kulturně sdílené přesvědčení projeví fyzickými příznaky u větší skupiny lidí. Jiná populární hypotéza dlouho pracovala s otravou námelovými alkaloidy z kontaminovaného žita, které mohou vyvolat křeče a halucinace. Jenže taková otrava jen obtížně vysvětluje dlouhé, koordinované pohybování desítek či stovek lidí. Přehled různých teorií shrnuje také Smithsonian Magazine, které upozorňuje, že úplná shoda na příčině dodnes neexistuje.
Když běžná opatření selhala, město se obrátilo k náboženství. Část tanečníků byla odvezena ke kapli zasvěcené svatému Vítu poblíž Saverne. Tam jim podle dochovaných zpráv obuli červené boty, modlili se za ně a vedli je kolem světcovy svatyně. Během následujících týdnů se epidemie postupně vytratila. Není možné říci, zda ji ukončila změna prostředí, psychologický účinek rituálu, přirozený konec epizody nebo kombinace několika faktorů.
Pět století poté stále neznáme úplnou odpověď
Taneční mánie ve Štrasburku nebyla v evropských dějinách úplně ojedinělá. Podobné skupinové projevy byly zaznamenány už ve 14. století v oblasti Porýní a v dalších částech střední Evropy. Událost roku 1518 je však mimořádná množstvím dochovaných zpráv i reakcí městských úřadů. Právě díky nim víme, že nešlo jen o později vytvořenou legendu. Lidé skutečně tančili, rada skutečně zasahovala a celá epizoda vyvolala ve městě vážnou krizi.
Nejpůsobivější na tomto příběhu nakonec není samotná představa stovek lidí tančících do naprostého vyčerpání. Je to skutečnost, že jejich chování vzniklo ve světě, kde se strach, víra, hlad a nemoc nedaly jednoduše oddělit.
Obyvatelé tehdejšího Štrasburku neměli moderní psychiatrii, neurologii ani laboratorní diagnostiku; snažili se nepochopitelné vysvětlit prostředky své doby. Pět století poté jsme schopni odmítnout řadu tehdejších představ, ale přesnou příčinu stále nedokážeme s jistotou pojmenovat.
A právě proto zůstává léto roku 1518 tak znepokojivé: v městských archivech po něm nezůstal jen podivný příběh o tanci, ale připomínka toho, jak moc může lidské tělo reagovat na svět, kterému už mysl přestává rozumět.
