Článek
Tématu, proč se tehdejší československá média k Nobelově ceně pro Jaroslava Seiferta v roce 1984 stavěla až nápadně úsporně, se podle dalších interních zdrojů a ověřitelných faktů věnoval server Aktuálně.cz s odkazem na ČTK.
Když Švédská akademie 11. října 1984 oznámila laureáta, šlo o událost světové váhy. Jenže doma se s velkými událostmi nakládalo opatrně: aby náhodou nevznikla myšlenka, že na úspěchu jednotlivce je něco důležitějšího než na klidu aparátu.
Informace se do Československa oficiálně dostala rychle, ale veřejně se s ní zacházelo, jako by šlo o křehké sklo. Zveřejnění v domácím prostoru přišlo až následující den a tón byl nastaven tak, aby nikdo nepropadl nebezpečné radosti. V tisku to mělo podobu, kterou by dnešní editor popsal jako „mikroformát“. Rudé právo přineslo krátkou zprávu v zahraniční rubrice a umístilo ji daleko od první strany; ve slovenském tisku se informace smrskla ještě víc, prakticky na jednovětou povinnost.
Rozhlas, tehdejší hlavní „spolehlivý“ kanál, si také dal pozor, aby se posluchač náhodou nenadchl. Do hlavní zpravodajské relace se téma dostalo až se zpožděním a celé to působilo, jako když se oznamuje změna jízdního řádu, ne literární Nobelovka.
Proč bylo ticho hlasitější než titulky
Normalizační režim neměl problém s poezií jako takovou. Problém byl v tom, že Seifert nebyl typ autora, kterého lze bez rizika vystavit v propagandistické výloze a večer ho zase uklidit do skladu.
Jeho životopis totiž obsahoval „nepraktické“ momenty: například rozchod s komunistickou stranou už v roce 1929, později i veřejné postoje, které nezapadaly do obrazu jednotné kulturní fronty. V systému, kde se loajalita měří schopností mlčet ve správnou chvíli, to byl zkrátka špatný typ hrdiny.
K tomu přibyl fakt, že v roce 1977 patřil mezi signatáře Charty 77. A Charta byla pro režim něco jako červené tlačítko: jakmile se objeví, všechny slavnostní fanfáry se automaticky mění na tichý režim. Úspornost médií tak nebyla náhoda ani lenost redaktorů. Byla to ukázka řízení informací: říct minimum, neotevřít dveře otázkám a hlavně nepřipustit, že svět právě ocenil člověka, který se odmítal chovat podle domácího scénáře.
Seifertova Nobelova cena navíc přicházela v době, kdy režim pečlivě střežil, kdo smí být „národní“ a kdo jen „tolerovaný“. Oceněný básník byl pro čtenáře autoritou přirozeně, pro moc byl autoritou až příliš přirozeně.
Stockholmský aplaus a pražská šetrnost na slova
Při samotném předávání cen 10. prosince 1984 se ukázalo, proč se doma tolik šetřilo. Seifert se kvůli zdravotnímu stavu ceremoniálu osobně nezúčastnil a ocenění za něj převzala dcera Jana Seifertová – tedy situace, která budí lidský respekt, ale v propagandistickém provozu se špatně „prodává“.
Zatímco ve Stockholmu zazněla jasná řeč o autorovi a jeho díle, v Československu se hlídalo, aby se do veřejného prostoru nedostalo víc emocí, než je nezbytné. A když už emoce, tak nejlépe v podobě co nejkratší zprávy. Je až groteskní, jak přesně se to dá vyjádřit časem: rozhlas tehdy zvládl událost při ceremoniálu odbýt v řádu desítek vteřin. Nobelovka se tak vešla do délky, kterou dnes zabere upozornění na dopravní omezení.
Stát přitom stál před dilematem: úplně mlčet nešlo, protože svět to věděl. Naopak slavit naplno také ne, protože by to zvedlo otázku, proč je takový autor doma problematický. Výsledek byl kompromis typický pro normalizaci: uznat, ale nezdůraznit.
Veřejnost si ovšem i z tohoto „úsporného servisu“ dokázala přečíst podstatné. Když se prestižní ocenění schová až někam dozadu, je to samo o sobě zpráva – jen napsaná bílým inkoustem.
A pak přišel rok 1986, kdy Seifert zemřel. I tady režim ukázal, že kontrola nad atmosférou je důležitější než pietní klid: obával se, aby se z rozloučení nestala tichá demonstrace, a proto hlídal průběh, místo i informace.
Pohřeb se konal 21. ledna 1986 se státními poctami, současně však pod přísným dohledem bezpečnostních složek. Atmosféra byla napjatá právě proto, že lidé nepřicházeli jen kvůli básníkovi, ale i kvůli tomu, co jeho jméno v normalizačním kontextu znamenalo.
Příběh Nobelovy ceny pro Seiferta tak není jen o literatuře. Je to reportáž o tom, jak se režim snažil přetlačit realitu do formátu krátké zprávy – a jak se mu to nedařilo, protože některé věci se do dvou vět prostě nevejdou.
_________________________
Použité zdroje: Aktuálně.cz
