Článek
O osudu střechy světa, systematickém tlaku na tamní tradice a o ověřených faktech, která barvitě ilustrují současnou situaci v regionu, informoval na základě svých interních zdrojů magazín dejinysveta.cz. Tibet se v posledních letech stal laboratoří pro moderní metody asimilace, kde se modlitební mlýnky točí už jen tak rychle, jak dovolí úřední šiml z Pekingu.
Historie tohoto regionu připomíná v posledních dekádách spíše příručku pro rychlé a efektivní vymazání národní identity.
Zatímco dříve byl Tibet symbolem spirituální svobody a nekonečných plání, dnes se mění v úhledně srovnanou provincii, kde má každý občan své přidělené místo v digitální matrice.
Satira situace tkví v tom, že čínská administrativa prezentuje tyto kroky jako velkorysý dar civilizace zaostalému lidu. Podle oficiálních prohlášení jsou Tibeťané „osvobozováni“ od své vlastní historie, náboženství a kupodivu i od vlastního jazyka, který je v moderní éře zřejmě považován za nepraktický přežitek.
Když se mandarínština stane jediným povoleným šeptem pod Himálajem
Investigativní pohled na vzdělávací systém odhaluje, že internátní školy v Tibetu nejsou jen místem pro výuku matematiky. Jsou to spíše převýchovné inkubátory, kde se děti učí, že jejich předkové sice stavěli Potalu, ale až strana jim ukázala, jak v ní správně utírat prach podle pětiletého plánu. Oddělování dětí od rodin probíhá s chirurgickou přesností, aby náhodou nedošlo ke kontaminaci archaickými zvyky, jako je úcta k dalajlámovi. Místo tibetských písní se tak v údolích ozývají budovatelské hymny, které mají tu výhodu, že jim v Pekingu všichni rozumějí bez potřeby překladatele.
Jazyková bariéra se v Tibetu boří velmi svérázným způsobem – prostě se zbourá ten původní jazyk. Kdo by se obtěžoval s tibetštinou, když se v kantýnách a úřadech nosí výhradně čínština, která je přece tak krásně srozumitelná pro každého, kdo chce v životě někam postoupit, nebo alespoň nedostat pokutu.
Náboženská svoboda v regionu vypadá tak, že věřit můžete v cokoliv, pokud je to schváleno státním úřadem pro náboženské záležitosti. Mnich v klášteře dnes musí více času věnovat studiu politických projevů než meditaci nad prázdnotou bytí, což je vskutku ironický posun v definici osvícení. Kláštery, které dříve byly centry vzdělanosti, se postupně mění v muzea pro turisty, kde si návštěvník může za poplatek vyfotit autentického Tibeťana.
Ten se na něj usměje přesně podle manuálu, zatímco v kapse pravděpodobně žmoulá stranickou legitimaci, aby měl večer klid na spaní.
Demografické inženýrství v Tibetu dosahuje parametrů, za které by se nemuseli stydět ani autoři nejdivočejších sci-fi románů. Masivní příliv etnických Chanů mění tvář měst k nepoznání, až má člověk pocit, že se Lhasa nenápadně přestěhovala o pár tisíc kilometrů na východ.
Nové dálnice a železnice sice zkracují vzdálenosti, ale zároveň slouží jako efektivní potrubí pro export tibetského nerostného bohatství a import jednotného kulturního standardu. Pokrok se prostě nezastaví před žádnou horou, zejména pokud ta hora obsahuje lithium nebo zlato. Ekologický rozměr této „modernizace“ je dalším hořkým vtipem, neboť tání ledovců a zásahy do krajiny jsou prezentovány jako nutná oběť na oltář industrializace. Jačí pastviny ustupují betonové džungli, která má tu výhodu, že se v ní mnohem lépe instalují bezpečnostní kamery s rozpoznáváním obličejů.
Tradiční způsob života kočovníků je systematicky narušován nuceným usazováním do betonových sídlišť. Z hrdých pastevců se tak stávají nájemníci v unifikovaných krabicích, kde mohou místo pozorování hvězd sledovat státní televizi, což je nepochybně mnohem informativnější zážitek.
Sociální kreditní systém pak v Tibetu funguje jako bič i cukr v jednom balení.
Stačí jeden špatný pohled na portrét vůdce a vaše šance na nákup jízdenky na vlak mizí rychleji než sníh v dubnu, což vede k obdivuhodné disciplíně a náhlému nárůstu „vlastenectví“.
Světová společenství sice občas vydají znepokojené prohlášení, ale byznys s druhou největší ekonomikou světa má obvykle přednost před nějakou tou kulturou v horách. Je to takový globální tanec mezi vejci, kde se všichni tváří, že Tibet je v naprostém pořádku, pokud z něj teče dostatečný zisk.
Kulturní genocida, jak ji mnozí označují, probíhá v tichosti za zavřenými hranicemi, kam se zahraniční novinář dostane jen po důkladném prověření a s doprovodem, který mu ochotně ukáže jen ty nejvypulírovanější části země.
Realita za oponou zůstává vyhrazena jen pro ty, kteří mají odvahu mluvit.
Propaganda v Pekingu mezitím neúnavně produkuje barevné dokumenty o šťastných Tibeťanech, kteří tancují v krojích a děkují za modernizaci. Je to fascinující podívaná, která by byla téměř dojemná, kdyby v pozadí nechyběly ty tisíce zbouraných domů a umlčených hlasů.
Zánik jedné z nejstarších kultur světa se tak děje v přímém přenosu, jen je ten přenos digitálně vyčištěn od všech rušivých elementů. Tibet se stává skanzenem, kde je forma zachována pro oko kamery, ale obsah byl dávno nahrazen ideologickou výplní, která lépe chutná centrální vládě. Když se dnes podíváte na mapu, Tibet tam stále je, ale jeho duše se pomalu vypařuje jako ranní mlha nad řekou Cangpo. Zbývá jen doufat, že si historie jednou vzpomene, co všechno bylo obětováno pro klid na práci a jednotu říše, která nezná hranic ve své asimilační chuti.
Závěrem lze konstatovat, že osud Tibetu je varovným prstem pro každého, kdo věří v nedotknutelnost kulturního dědictví. V zemi, kde se pravda ohýbá podle potřeby politbyra, zůstává jedinou jistotou, že příští generace Tibeťanů už možná ani nebudou vědět, že kdysi měly svůj vlastní svět.
_______________________
Použité zdroje: dejinysveta.cz, washingtonpost.com, apnews.com
