Článek
Zatímco seriózní novináři ze serveru Aktuálně.cz si nasadili brýle na čtení a s vážnou tváří analyzovali každý centimetr čtvereční vyleštěné mosazi, běžný smrtelník se nemůže ubránit úsměvu. Tento portál nám s detektivní precizností naservíroval pohled do chodeb moci, kde se historie nepíše jen do učebnic, ale rozehrává se i jako vnitrostranický squash. Podle našich dalších zdrojů se v Bílém domě neudály jen estetické změny, ale proběhla tam regulérní dekorativní ofenzíva, která má za úkol připomínat návštěvám, že ne každý, kdo tu seděl, byl zrovna „vítěz“.
Donald Trump totiž pojal interiérový design po svém – jako platformu pro svou oblíbenou disciplínu, tedy totální digitální a teď i materiální „stěr“ svých předchůdců.
V západním křídle se tak objevila série plaket, které mají k běžným pamětním deskám asi tak blízko, jako má Trump k buddhismu. Jde o ryzí, pozlacenou ironii, která do tváří demokratických matadorů vmetá jejich největší politické přešlapy.
Historické milníky vyleštěné k naprosté jízlivosti
Každá z těchto tabulek je malým mistrovským dílem pasivní agresivity. Například takový Barack Obama se dočkal „pocty“ v podobě připomínky jeho neslavné „červené linie“ v Sýrii. Je to v podstatě takový kovový tweet, který nikdo nemůže smazat, ani kdyby se v Oválné pracovně střídali uklízeči v třísměnném provozu. Trump tím vzkazuje, že zatímco jiní mluvili a kreslili čáry do písku, on raději nechal odlít písmena do kovu.
Ani Bill Clinton nezůstal ušetřen. Jeho plaketa se věnuje ekonomickým dohodám, které Trump s oblibou označuje za nejhorší v dějinách vesmíru a přilehlých galaxií. Je to fascinující ukázka toho, jak lze využít státní rozpočet k tomu, abyste někomu připomněli, že před dvaceti lety udělal chybu, kterou vy teď musíte – samozřejmě geniálně – napravovat.
Je to prostě Trumpova verze „historické paměti“, kde on je hrdina a ostatní jsou jen komparz v hororovém filmu.
Joe Biden, současný obyvatel Bílého domu, se s tímto dědictvím musí potýkat každý den, když prochází kolem. Představte si tu ranní kávu, kterou si chcete v klidu vypít, a místo motivačního citátu na vás ze zdi křičí výčet vašich domnělých i skutečných selhání, a to vše v luxusním zlatavém provedení.
Trump zkrátka pochopil, že slova vyprchají, ale dobře přišroubovaná cedule, ta vás bude strašit i ze záhrobí politické kariéry.
Interiérový design jako nástroj politického ponížení
Tento krok je v diplomatickém protokolu asi stejně běžný jako nošení tepláků na státní večeři. Obvykle se v Bílém domě ctí tradice a vzájemný respekt mezi exprezidenty, ale Trump tyto zvyklosti skartoval už dávno. Místo toho zavedl nový standard, kde se zdi paláce mění v jakousi „stěnu hanby“, na které si návštěvníci mohou přečíst, proč byl předchozí režim naprostou katastrofou. Kritici sice mluví o nedostatku vkusu a dětinskosti, ale Trumpovi fanoušci to vidí jako dokonalý tah. Pro ně je to důkaz, že jejich lídr se nebojí ukázat na chyby elit přímo v jejich hnízdě. Je to vlastně takový permanentní kampaňový mítink, který se odehrává v tichu chodeb, ale křičí hlasitěji než jakýkoli megafon na letištní ploše.
Zdroje z okolí Bílého domu naznačují, že instalace těchto plaket vyžadovala značné úsilí, aby texty byly dostatečně pichlavé, ale zároveň technicky nevyvratitelné. Každé slovo bylo zváženo na lékárnických vahách ega, aby zasáhlo přesně tam, kde je kůže politiků nejtenčí. Je to chirurgicky přesná satira vytesaná do materiálu, který má přežít věky.
Zatímco dříve se v těchto prostorách mluvilo o odkazu pro budoucí generace, dnes se zde řeší, kdo koho víc „vypekl“.
Historie se v Trumpově podání stala sérií krátkých, úderných úderů pod pás, které jsou ovšem prezentovány s elegancí pětihvězdičkového hotelu. Je to fascinující podívaná na to, jak se z politiky stává reality show, kde jsou kulisami historické budovy.
Nakonec se musíme ptát, co přijde příště. Možná budou mít příští prezidenti na stolech displeje s počtem „lajků“ u svých rozhodnutí, nebo se budou v zahradě sázet stromy podle toho, jak moc daný státník uškodil opozici. Jedno je jisté – Donald Trump změnil Bílý dům na místo, kde i stěny mají uši a velmi prořízlou pusu.
Celá tato „plaketová aféra“ je jen dalším střípkem do mozaiky doby, kdy se pravda stává zbraní hromadného zesměšnění. Trump zkrátka ví, že nejvíc bolí to, co je černé na zlatém. A až se jednou budou tyto desky sundávat, pravděpodobně to bude s tichým povzdechem úlevy, že éra interiérové pomsty alespoň na chvíli skončila. Do té doby však zůstávají jako němí, ale velmi výřeční svědci doby, kdy se i v nevyšších patrech politiky hrálo podle pravidel dětského hřiště.
_______________________
Použité zdroje: Aktuálně.cz
