Článek
Byl to rozvod bez rány z děla, ale přesto zabolel. Československo – kdysi hrdý společný stát dvou národů – se v tichosti rozpadlo. Bez referenda, bez revoluce, ale s jistou pachuťí zklamání.
Jak jsme se rozdělili, tak hladce, a přitom tak těžce?
Už v roce 1992 viselo ve vzduchu napětí. Žádné masové protesty, žádné výkřiky. Jen ticho. Ticho, které napovídalo, že konec je blízko. Federalizace v roce 1969 sice formálně rozdělila stát na Českou a Slovenskou socialistickou republiku, ale přinesla víc otazníků než jistot. Slováci se dlouhodobě necítili rovnoprávní. Ekonomické rozdíly, odlišná historická zkušenost i jazykové nuance tvořily bariéru, která časem narostla v neřešitelný problém.
Zlom nastal, když ve volbách roku 1992 zvítězili Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku. Politici s tak rozdílným pohledem na stát, že společnou cestu už hledat nechtěli. A tak přišla ikonická schůzka ve vile Tugendhat v Brně – symbolický i faktický začátek konce. Bez emocí, bez hlasování lidu, prostě dohoda o rozvodu. Dohoda dvou mužů o osudu milionů.
„Dělat referendum v atmosféře chaosu by bylo nebezpečné,“ tvrdili tehdy politici. „Lidé chtěli zachovat společný stát,“ namítali jiní. V očích mnoha občanů se Klaus i Mečiar zapsali jako političtí šmejdi, kteří zneužili moc. Rozpad, který mohl být předmětem veřejné diskuze, se stal uzavřeným aktem.
Půlnoc 31. prosince 1992 byla poslední společnou chvílí. Hodiny odbily dvanáctou a Československo přestalo existovat. Místo státní hymny zněly petardy, ale v srdcích mnoha lidí dozníval smutek. „Bylo to jako rozchod po dlouhém manželství,“ vzpomínali pamětníci.
Rozdělení majetku proběhlo kupodivu hladce – poměrem 2:1 ve prospěch České republiky. Ekonomické rozdíly byly znatelné. Česko si vedlo lépe, Slovensko se muselo popasovat s úpadkem zbrojního průmyslu i vyšší nezaměstnaností. Přesto se brzy vzpamatovalo a po vstupu do EU v roce 2004 se česko-slovenské vztahy opět utužily.
Historik Pavel Pajer to shrnul výstižně: „Rozpad Československa je modelový případ mírového rozdělení státu. Něco, co se dnes vyučuje na univerzitách.“ Přesto zůstává otázka referenda otevřenou ranou. Politolog Jiří Pehe ji považuje za klíčovou chybu. A čísla mluví jasně: v roce 2002 údajně nesouhlasilo s rozpadem 46 % Čechů, 37 % jej naopak schvalovalo.
Rozdělení postihlo i armádu, diplomacii, veřejnoprávní média či symboly státu. Česká republika si ponechala československou vlajku, což Slováci vnímali jako nefér gesto. Rozdělit musely i zahraniční ambasády a státní infrastrukturu.
Nespokojeni byli i mnozí obyvatelé pohraničí a diaspora. Nové pasy, nové hranice, nová pravidla. Přesto vše proběhlo bez násilí, bez jediné kapky krve. Ve stínu Jugoslávie a Sovětského svazu to bylo malé zázračné rozdělení.
Rozvod Československa byl paradoxem: příliš hladký na to, aby se proti němu lidé bouřili. A příliš rychlý na to, aby ho mohli ovlivnit. Ale možná právě v tom tkví jeho kouzlo. A pro někoho i kletba.
Byl to krok správným směrem? To zůstává otázkou…
Rozpad Československa se zapsal do dějin jako příklad klidného a civilizovaného rozchodu. Bez krve, bez zbraní, bez chaosu. Jenže i nejklidnější rozvod může bolet – a otázka, zda to byl krok správným směrem, zůstává otevřená. Pro někoho byl samostatný stát splněným snem. Pro jiného ztrátou identity, důvěry i domova.
Možná nikdy nedostaneme jednoznačnou odpověď. Možná ani není potřeba. Důležité je, že jsme ukázali světu, že i rozchod může mít úroveň. A že vztahy mezi Čechy a Slováky mohou fungovat i bez společného státu – pokud se o ně pečuje.
__________________
Použité zdroje:
- jsns.cz
- mzv.gov.cz
- cs.wikipedia.org – Václav Klaus
- cs.wikipedia.org – Vladimír Mečiar
- edu.ceskatelevize.cz
- Martin Novák: "Rozpad Československa a vznik samostatné České republiky," bakalářská práce
- Redakční zpracování, archivní poznatky a historická analýza
