Rudá ordinace má jasno: Pavel je prý spratek a navrch trpí sandokanismem

V českém veřejném prostoru se otevřela ordinace, kde se nevstupuje s kartičkou pojištěnce, nýbrž s dostatečně rudým názorem. Bývalý senátor Jaroslav Doubrava v rozhovoru z 27. července označil Petra Pavla za člověka, který se chová hůř než žák páté třídy, použil výraz „nevychovaný spratek“ a některé prezidentovy postoje rovnou povýšil na vlastizradu. Vše je dohledatelné v původním rozhovoru pro iportaL24.cz, takže tentokrát si absurdita vystačila bez pomoci scenáristy.

Je fér hned na začátku oddělit dvě věci, které se v podobných politických produkcích rády slepují izolepou.

Doubrava má právo prezidenta kritizovat, nesouhlasit s eurem, odmítat Pavlovu zahraniční orientaci a třeba si doma založit i kroužek nostalgického rozhořčení. Právo na názor však není státní licence přeměňovat vyvrácený výmysl ve skutečnost a osobní hněv v náhradní trestní zákoník.

Do služby se vzápětí přihlásil také někdejší komunistický poslanec Jan Klán. Ten prezidentovi přisoudil „sandokanismus“, údajnou chorobnou touhu cestovat, pózovat a opouštět Hrad při každém zašustění letenky. Rudá medicína tak během několika dnů zvládla stanovit diagnózu, určit viníka, sepsat posudek a zapomenout na drobnost, že pacient nebyl vyšetřen a nemoc existuje jen v autorově politickém kabaretu.

Jaroslav Doubrava není náhodný diskutér, kterému mezi ranní kávou a obědem ujela klávesnice. Oficiální archiv Senátu připomíná, že byl v roce 1998 zvolen za KSČM; později se do horní komory vrátil za Severočechy.cz a jeho poslední mandát trval od října 2016 do října 2022. Ústavní systém tedy poznal zevnitř, což jeho dnešní zacházení s ústavními institucemi činí ještě malebnějším.

Nynější kapitolu své veřejné dráhy spojil s knihou nazvanou Má cesta osvobozeným Donbasem. V rozhovoru ji představil jako šedesát stran pravdy od začátku až do konce, což je výkon, před nímž musí blednout závistí historici, soudy i mezinárodní vyšetřovací týmy. Ti všichni se pošetile probírají dokumenty, kdežto zde byla pravda zabalena, pokřtěna a opatřena názvem ještě dříve, než stačila položit nepříjemnou otázku.

Už slovo „osvobozený“ v názvu knihy pracuje přesčas. Evropská rada označila ruskou anexi Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za nezákonnou a výslovně uvedla, že tato území zůstávají součástí Ukrajiny; stojí to v jejím oficiálním prohlášení z 30. září 2022. Doubravův slovník ovšem geopolitiku zjednodušuje: když přijedou ruské tanky, okupace se přejmenuje na osvobození a mezinárodní právo může zatím počkat v šatně.

Stejná metoda se objevuje u samotné války. Doubrava označuje za hlavní viníky Británii a Spojené státy, mluví o západním převratu a ruskou invazi nazývá kremelským eufemismem „speciální vojenská operace“. Valné shromáždění OSN přitom už 2. března 2022 přijalo poměrem 141 hlasů ku pěti rezoluci, která ruskou agresi odsoudila a požadovala stažení ruských sil; Moskva by nepochybně ocenila, kdyby se hlasovací tabule dala přepsat dojmem z výletu.

Nejde navíc o první střet bývalého senátora s nepohodlnými podrobnostmi.

V roce 2014 vyrazil jako pozorovatel k hlasování organizovanému separatisty a později tvrdil, že tamní volby odpovídaly Minskému protokolu. Ověření projektu Demagog.cz tento konkrétní výrok vyhodnotilo jako nepravdivý, protože listopadové „prezidentské“ a „parlamentní“ hlasování nebylo oněmi komunálními volbami podle ukrajinského práva, o nichž dohoda hovořila.

Přesto právě Doubrava poučuje prezidenta, jak zacházet s Ústavou. Za důkaz Pavlovy údajné nevychovanosti mu posloužila účast na summitu NATO, kterou prezident řešil kompetenční žalobou.

Jenže Ústavní soud ve své tiskové zprávě vysvětlil, že vydal dočasné procesní opatření, chránil dosavadní dlouhodobou praxi a konečný verdikt o rozdělení kompetencí teprve přijde.

Ve skutečném právním státě se spor pravomocí předkládá soudu; v doubravovském právním kroužku se žalobce po rozhodnutí jednoduše prohlásí za spratka a soud za spolupachatele drzosti. Je to úsporné, rychlé a zbavené obtěžujícího čtení odůvodnění. Jedinou vadou systému je, že připomíná soudnictví asi tak přesně, jako papírová čepice připomíná talár.

Nejvýživnější položkou Doubravovy obžaloby je tvrzení, že Petr Pavel prosazoval opuštění češtiny a přijetí němčiny. To už není jen názor nabroušený na hraně slušnosti, ale převzetí smyšleného obsahu. Demagog.cz doložil, že údajná jazyková konference v Mnichově ani připisovaný Pavlův projev neexistovaly a text původně vznikl jako zjevná satira na prezidentovu podporu eura. Máme tedy před sebou politický zázrak: satira se vydala na sociální sítě, cestou ztratila cedulku s nadsázkou a v cíli ji bývalý zákonodárce použil jako důkaz vlastizrady. Kdyby se stejnou metodou posuzovaly kreslené vtipy, mohl by být Krteček obžalován z nepovolené těžby a Rumcajs z organizovaného zločinu. Vážnost obvinění přitom zůstává, jen důkazní materiál má pevnost rozmočeného ubrousku.

Podpora eura, debata o vetu v Evropské unii nebo hledání řešení česko-lichtenštejnských sporů jsou legitimní politická témata a prezidentovy postoje lze odmítnout věcně i ostře. Nazvat je bez dalšího vlastizradou ale znamená nacpat ústavní delikt do každé věty, která se nevejde do vlastního světonázoru. Taková vlastizrada je pak velmi praktická: nemá přesné znaky, nepotřebuje důkaz a vždy ji spáchá názorový protivník.

Ani Petr Pavel samozřejmě nepřišel do veřejného života bez minulosti, která si zaslouží kritické otázky.

Ve svém oficiálním životopise uvádí, že podal přihlášku do KSČ, členem byl v letech 1985 až 1989 a před listopadem nastoupil do postgraduálního studia zpravodajství. Demokracie naštěstí dovoluje tyto skutečnosti připomínat, hodnotit i prezidentovi vytýkat, aniž by k nim bylo nutné přimíchat neexistující mnichovský projev.

Právě zde vede hranice mezi kritikou a propagandistickou kaší.

První vezme doložený údaj, zasadí jej do souvislostí a nechá čtenáře přemýšlet; druhá přidá vymyšlenou němčinu, vlastizradu, Pepíčka a tři vykřičníky, aby nebyl čas všimnout si prázdného dna. Hlasitost potom předstírá přesnost a urážka se vydává za argument v nedělních šatech.

Doubravův rozhovor stejným způsobem přepisuje i odpovědnost za válku proti Ukrajině. Rusko v jeho vyprávění mizí z role útočníka a vrací se jako trpělivý obr, kterého Západ tak dlouho provokoval, až musel poslat armádu přes hranici cizího státu. Je to pohádka s mimořádně disciplinovaným drakem: vesnici sice zapálil, ale vypravěč nás důrazně žádá, abychom hledali viníka mezi hasiči.

Kremelský účinek nevzniká tím, že by každá jednotlivá věta musela být dovezena diplomatickým kufříkem z Moskvy. Stačí opakovat tentýž rámec: Rusko pouze reaguje, Ukrajina nemá vlastní vůli, Západ všechno řídí a každý domácí odpůrce je buď lhář, sluha, nebo vlastizrádce. Výsledkem není analýza, nýbrž politická matrjoška, v níž po otevření poslední figurky pokaždé sedí omluva Kremlu.

Jan Klán zvolil měkčí rekvizity, ale podobně pohodlný princip. V textu nazvaném Co kdyby prezident Pavel trpěl „sandokanismem“? předložil fingovanou lékařskou zprávu, v níž se zahraniční cesty mění v chorobné volání džungle a Hrad v přepážku cestovní kanceláře. Autor text výslovně označil jako politickou satiru, což je alespoň poctivější než prodávat cizí satiru o němčině jako autentický prezidentský program.

Klán ovšem není nezúčastněný bavič z kabaretu. Podle oficiálního profilu Poslanecké sněmovny byl ve volebním období 2013 až 2017 poslancem zvoleným na kandidátce KSČM; mandát vykonával už také v předchozím období. Když tedy bývalý zákonodárce objevuje nemoc v plnění ústavní role, nejde o medicínu, nýbrž o stranickou diagnózu s razítkem vyrobeným doma.

Prezidentovy cesty mohou být drahé, komunikačně přepjaté, málo přínosné nebo příliš fotografované a veřejnost má plné právo chtít vědět, co konkrétně zemi přinesly. To je kontrola moci, nikoli svatokrádež. „Sandokanismus“ však nic neměří, nic nesrovnává a nic nedokládá; pouze nasazuje tropický klobouk na otázku, která by si zasloužila čísla, program a výsledek jednání.

Navíc se tu do cesty plete nezdvořilá Ústava. Její článek 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek, takže zahraniční reprezentace není porucha úřadu, ale jedna z jeho výslovných funkcí. Podle Klánovy logiky by se snad dala diagnostikovat i chronická schůzovnost poslanců, protože je opakovaně přitahuje budova, v níž mají zasedat.

Obzvlášť komicky pak diagnóza působí ve světle sporu o summit NATO. Ústavní soud neotevřel prezidentovi poukaz na exotickou dovolenou, nýbrž dočasně zachoval praxi, podle níž byli čeští prezidenti pravidelnou součástí aliančních delegací. Výprava do Ankary byla pracovním ústavním konfliktem, i když z rudé čekárny každý státní letoun neodolatelně připomíná palmu, lehátko a nápoj s deštníčkem.

Kritici tak prezidentovi vyčítají, že chce stát zastupovat v zahraničí, a současně se pohoršují, když se o právo účasti pře s vládou před soudem. Ideální hlava státu by zřejmě měla cestovat bez cestování, mluvit bez zastupování a hájit kompetence tak tiše, aby to nikoho nerušilo u psaní diagnózy.

Takový prezident existuje, ale pouze jako stojací lampa v salonku politické nostalgie.

Demokracie unese tvrdou kritiku prezidenta, karikaturu jeho stylu i ostrý spor o jeho minulost. Co ji oslabuje, je zvyk nahrazovat ověřitelnou skutečnost urážkou a vyvrácený výmysl vydávat za obžalovací spis.

Lidé jako Doubrava a Klán skutečně žijí mezi námi a mají stejné právo mluvit jako jejich odpůrci. Nemají však právo na to, aby jejich výroky zůstaly bez kontroly jen proto, že jsou zabalené do vlastenectví, rudé nostalgie nebo pobaveného úšklebku.

Propaganda nebývá přesvědčivá svou hloubkou, nýbrž únavnou pravidelností. Stokrát zopakuje, že agresor byl vyprovokován, a po sto prvé už doufá, že se nikdo nezeptá, čí vojáci překročili hranici.

Veřejná debata se nemusí proměnit v klub ctitelů Petra Pavla a prezident rozhodně nepotřebuje novináře jako osobní stráž. Potřebuje ale stejné měřítko jako každý jiný politik: doložená fakta proti doloženým faktům, nikoli smyšlený projev proti skutečnému člověku. Jakmile se protivník stane spratkem, pacientem nebo vlastizrádcem, mizí potřeba odpovídat na jeho argumenty. A právě v tom je tato rétorika pohodlná i nebezpečná: nejdřív člověka zmenší na posměšnou nálepku a potom předstírá, že vyhrála diskusi. Za tou slovní estrádou přitom stojí skutečná válka, skutečně okupované území a skuteční lidé, jejichž životy nelze přepsat názvem knihy. Když se agrese nazve osvobozením, lež už není jen směšná; stává se měkkým polštářem pod hlavou moci, která posílá jiné umírat.

Česko se nemusí bát Sandokana na Hradě ani Pepíčka z páté třídy, kterého tam objevil bývalý senátor. Mnohem víc by se mělo bát chvíle, kdy si na lež zvykne natolik, že už jí přestane kontrolovat občanský průkaz.