Článek
Jak připomíná pořad Úžasné životy Českého rozhlasu, Antonín Jedlička pocházel z velmi skromných poměrů a byl nejstarším ze šesti dětí. Narodil se 18. února 1923 na Březových Horách u Příbrami. K herectví se dostal už jako chlapec a důležitým místem jeho uměleckého dospívání se stal rozhlas.
Jeho profesní dráha nečekala na dospělost. Už v patnácti letech vystoupil na scéně Vinohradského divadla ve hře Václav Hrobčický z Hrobčic. Brzy začal získávat také menší filmové role mladíků, studentů a učňů, v nichž dokázal využít přirozený temperament i smysl pro komiku.
Před kamerou se však nikdy neuzavřel do jediné herecké polohy. Byl hercem, bavičem, imitátorem, humoristou, autorem i mimořádným tvůrcem zvukových efektů.
Pseudonym Strýček Jedlička se postupně proměnil v samostatnou uměleckou osobnost, kterou poznávaly děti po celém Československu.
Strýček, který si postavil vlastní jeviště
V roce 1948 začal vystupovat s vlastním Divadlem Strýčka Jedličky. S několika kulisami, loutkami a malým počtem spolupracovníků objížděl republiku v době, kdy podobně osobitá forma dětské zábavy nebyla běžná. Jeho divadélko stálo především na živém kontaktu s publikem, pohotovosti a schopnosti okamžitě reagovat.
Nejdůležitější rekvizitu přitom nosil stále s sebou — vlastní hlas. Dokázal napodobovat zvířata, přírodní zvuky, lidské projevy i nejrůznější ruchy každodenního života. To, co by jiní vytvářeli pomocí techniky nebo rozsáhlého zákulisí, uměl předvést pouze prostřednictvím hlasivek, dechu a dokonale zvládnutého rytmu.
Herec Michal Jagelka, který jako dítě prošel Jedličkovým souborem, na něj vzpomínal jako na energického a přísného člověka. Vyžadoval dochvilnost, kázeň a profesionální přístup, ale svým svěřencům zároveň umožňoval poznat práci v rozhlase a televizi. Některým z nich tak pomohl udělat první skutečný krok k vlastní umělecké kariéře.
Podle archivního portrétu České televize natočil jako herec a režisér přibližně čtyřicet gramofonových desek určených dětem. Vedle živého vystupování psal také knihy a po desetiletí spolupracoval s rozhlasem, filmem i televizí. Dětské publikum pro něj nebylo okrajovou zastávkou, ale hlavním prostorem jeho tvorby.
Role, které bylo vidět, a umění skryté za obrazem
Jedlička prošel Lidovým divadlem Uranie, Divadlem 5. května a spolupracoval s Československým rozhlasem. Hostoval rovněž v Národním divadle a ke konci života získal roli ve hře Vojcek v divadle Labyrint. Jeho kariéra tak sahala od tradičního jeviště přes dětské estrády až k práci ve zvukovém studiu.
Rozsah této práce zachycuje databáze Filmový přehled Národního filmového archivu, která vedle hereckých postav eviduje také jeho hlasové a zvukové efekty. První filmový záznam pochází z roku 1938, kdy se objevil ve snímku Vandiny trampoty. Následující desetiletí přinesla dlouhou řadu drobných, ale výrazných filmových úloh.
Diváci si jej mohou vybavit jako žlutého nápadníka z pohádky Šíleně smutná princezna. V komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera se objevil jako pistolník a rváč, zatímco ve filmu Kdyby tisíc klarinetů ztvárnil skladníka. Objevil se také v seriálu Arabela a později se vrátil k postavě učitele Adama ve filmu Rumburak. Ještě významnější část jeho práce ovšem vznikala mimo záběr kamery. Zvukové efekty vytvářel například pro snímky Limonádový Joe, Kdyby tisíc klarinetů, Čtyři vraždy stačí, drahoušku! nebo Až přijde kocour. Jeho hlas zastupoval zvířata, pohádkové bytosti i zvuky, které filmová technika potřebovala proměnit v přesvědčivou součást příběhu.
Nejslavnějším příkladem zůstává masožravá rostlina z komedie Adéla ještě nevečeřela. Jedlička jí vytvořil charakteristické mlaskání, díky němuž se neživá filmová rekvizita změnila v bytost s vlastní povahou a nenasytným apetitem. Diváci jeho tvář neviděli, přesto slyšeli jeden z nejvýraznějších výkonů celé jeho kariéry.
Oficiálního uznání se mu dostalo v roce 1967 vyznamenáním Za vynikající práci, uděleným za záslužnou výchovnou činnost mezi mládeží, a roku 1984 titulem zasloužilý umělec. Byl také nositelem Řádu dětského úsměvu a laureátem Haškovy Lipnice. Zemřel 28. srpna 1993 ve věku sedmdesáti let na srdeční infarkt během hereckého tenisového turnaje v Houštce.
Když hlas přežije svého autora
Jedličkův příběh připomíná, že velikost umělce neurčuje délka role ani počet minut, po které zůstává v záběru.
Velká část jeho nejpůsobivější práce vznikala tam, kde divák neviděl tvář, jen věřil zvuku. Právě tato neviditelná přesnost proměňovala pouhý ruch ve skutečnou postavu.
Hrob Antonína Jedličky na Vyšehradském hřbitově.
Dětem nenabízel pouze hotovou zábavu, ale také setkání s fantazií, která nepotřebovala složité kulisy. Ze vzpomínky Michala Jagelky navíc vystupuje jako náročný učitel, jenž dokázal otevřít mladým účinkujícím dveře do rozhlasu a televize. Za přezdívkou Strýček tak nezůstává jen populární bavič, ale i člověk, který předával pracovní kázeň další generaci. Antonín Jedlička zemřel před více než třemi desetiletími, avšak jeho práce se neztratila s posledním potleskem. Zůstává ve filmech, nahrávkách i ve vzpomínkách těch, kterým v dětství ukázal, že obyčejný hlas může vytvořit celý svět. Stačí znovu zaslechnout nenasytnou Adélu a někdejší neviditelný spoluhráč je rázem znovu přítomen. Umělec může odejít ze scény, ale zvuk, který probudil představivost generací, umlčet nelze.
_______________
Použité zdroje: dvojka.rozhlas.cz, ct24.ceskatelevize.cz, filmovyprehled.cz
