Článek
V tématu se dnes podrobně rýpal zpravodajský portál SeznamZpravy.cz s odkazem na další své interní zdroje a informace, který důrazně připomněl, že éra jaderného klidu nejspíš skončila a velmoci se chovají, jako by se blížil návrat starých časů, kdy se diplomacie řešila stopkami, odpočítáváním a třesoucím prstem nad červeným tlačítkem.
Svět tak opět objevuje kouzlo jaderných zásobníků.
Hlavice sice nepřibývají závodním tempem, ale atmosféra houstne tak rychle, že by se dala krájet i tupým nožem. Stačil jeden výrok bývalého prezidenta Donalda Trumpa o možném obnovení amerických jaderných testů a bezpečnostní komunita rázem začala hledat kyslíkové masky.
A protože je u Trumpa vždy otevřená otázka, kdy je to show a kdy je to plán, svět se raději tváří, že to myslel vážně.
Zatím to sice vypadá, že USA k reálnému testu nesprintují, ale oddechový čas je spíš iluzí než úlevou.
Jaderná nervozita se totiž hromadí už roky. Dlouho budovaný systém dohod, který držel strategickou rovnováhu, se rozpadl jako levná zahradní židle a jedinou poslední podpěrou zůstává dohoda New START. Ta však vyprší v únoru 2026 a perspektiva jejího prodloužení připomíná spíš víru ve šťastný los než reálnou šanci na stabilitu.
Rusko mezitím pilně demonstruje ochotu hrát tvrdou hru. Vyvíjí nové nosiče, ohání se „superzbraněmi“ a doprovází to výhrůžkami, které by i otrlému analytikovi zvedly obočí. Od modernizace jaderné infrastruktury přes hrozby použitím, až po přesun zbraní do Běloruska a společná cvičení – Moskva dává najevo, že chce mít stále prostor pro gesto, které se dá přeložit jako „raději mě nezkoušejte“. Západní experti upozorňují, že mnohé z ruských exotických systémů mají větší politický než vojenský význam. Slouží k dojmu síly a nadvlády, i když jejich skutečné schopnosti zůstávají nejisté. Problém ale je, že v době rostoucího napětí se i symbolika může stát palivem pro novou soutěž o jaderné sebevědomí.
Ani Washington nezůstává stát stranou. I když USA nezvyšují počty hlavic nad limity poslední platné dohody, modernizace amerického arzenálu jede ve velkém a rozpočty rostou tempem, které by leckterý resort záviděl.
Náklady za poslední roky stouply o desítky procent a nová generace systémů ukazuje, že bez ambicí to nejde – ať už se tomu říká modernizace, nebo „preventivní údržba s rozšířenými funkcemi“.
Do toho vstupuje Čína, která během pár let předvedla jaderné tempo, z něhož se protáčejí oči i veteránům odzbrojovacích jednání. Peking dramaticky navýšil počet hlavic, buduje raketová sila, rozšiřuje flotilu ponorek i bombardérů a staví infrastrukturu připomínající přípravu na krizový scénář, o němž se mluví nahlas jen šeptem. Čína se tak nenápadně, zato důsledně, stává třetím rovnocenným hráčem jaderné soutěže – a mění tím pravidla celé hry.
Scénáře, které ještě nedávno působily jako teoretická cvičení, dnes zní až příliš pravděpodobně. Útok na Tchaj-wan doprovázený jadernými výhrůžkami? Společná eskalace Ruska a Číny? Nebo vznik nových regionálních jaderných mocností, které přestávají věřit v ochranu velkých spojenců? To vše už není otázkou fantazie, ale nepříjemných úvah strategických plánovačů.
Do obrazu se navíc vkrádají další aktéři: Severní Korea zvětšuje arzenál, Indie a Pákistán rozšiřují své kapacity a Velká Británie i Francie investují do nových systémů. Írán zůstává permanentní otázkou bez jasné odpovědi.
A představa, že by se do klubu někdy pokusily vstoupit další státy, už zní spíš jako nepříjemná možnost než sci-fi.
Svět se tak ocitá v jaderném prostoru, v němž platí více nejasností než jistot. Zatím se celkový počet hlavic nezvyšuje dramatickým tempem, ale dynamika, počty aktérů i technologický pokrok naznačují, že další roky mohou být mnohem nervóznější než celé poslední desetiletí.
A pokud velmoci nenajdou cestu zpět k dialogu, může se stát, že budeme brzy sledovat první opravdový jaderný závod 21. století – tentokrát mnohem komplikovanější, rychlejší a nebezpečnější, než si kdokoli z éry studené války dokázal představit.
Když horké linky chladnou a svět ztrácí pojistky
Závěr současné jaderné atmosféry má ještě jednu podstatnou rovinu, která se v běžných debatách často ztrácí: velmoci postupně omezují, zanedbávají nebo přímo ruší krizové komunikační kanály, které v minulosti dokázaly zabránit nechtěným eskalacím. Horké linky, společná cvičení, verifikační mechanismy či inspekční režimy – to vše fungovalo jako nepsaná pojistka proti tomu, aby technická chyba, mylný údaj nebo politické nedorozumění nepřerostly v katastrofu. Dnes však tyto pojistky rychle mizí a celý systém globální bezpečnosti stojí na menším počtu ventilů než kdykoli za poslední tři dekády.
Do hry navíc vstupuje další faktor, který se zatím drží spíše na pozadí, ale už nyní vytváří tlak na nové zbrojení: prudký vývoj hypersonických zbraní.
Tyto systémy letí rychlostí a trajektorií, která zásadně komplikuje včasné varování a rozhodovací procesy. Velmocem tím přibývá nová vrstva nejistoty – a ta se do probíhající jaderné nervozity promítá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Kombinace ubývajících komunikačních pojistek a rychlejších, hůře detekovatelných zbraní vytváří prostředí, v němž i nevinný signál může být špatně vyhodnocený. A v jaderném světě je to přesně ten typ chyby, který se neodpouští.
_____________
Použité zdroje: SeznamZpravy.cz
