Článek
Stačí otevřít několik desítek let starou knihu a známá vůně přijde téměř okamžitě. Trochu dřeva, lehce nasládlý tón, někdy stopa zatuchlosti. To, co milovníci knih vnímají jako atmosféru antikvariátu nebo staré knihovny, je ve skutečnosti také chemickým záznamem postupného stárnutí papíru. Tým vedený Matijou Strličem ukázal ve studii evidované v databázi PubMed, že z historického papíru unikají těkavé látky, jejichž složení souvisí mimo jiné s ligninem, pryskyřičnými složkami, kyselostí papíru i stavem celulózy.
Kniha totiž ani po vytištění chemicky „nezamrzne“. Papír, lepidla, inkoust i další materiály se postupně mění a při těchto reakcích vznikají těkavé organické sloučeniny označované zkratkou VOC. Ty se dostávají do okolního vzduchu a společně vytvářejí charakteristickou vůni. Mezi látkami spojovanými se stárnutím papíru patří například kyselina octová nebo furfural, ale chemický profil starého svazku je mnohem složitější než jedna látka odpovědná za jedinou vůni.
Výzkum prováděný přímo v knihovnách a archivech navíc ukázal, že tyto látky nemusí zůstat jen uvnitř knihy.
V ovzduší depozitářů lze zachytit celé skupiny sloučenin uvolňovaných z papíru. Studie zveřejněná v PubMed Central popsala mimo jiné alkoholy, aldehydy, organické kyseliny, estery či aromatické sloučeniny a zkoumala, zda mohou některé z nich posloužit jako ukazatele degradace historických materiálů.
Ta vůně je chemická stopa času
Právě zde se romantická představa „vůně starých knih“ mění v poměrně přesnou analytickou stopu. Papíry vyrobené v různých obdobích totiž nemají stejné složení a nestárnou stejným způsobem. Rozhoduje použitá surovina, výrobní technologie, kyselost, množství ligninu, způsob uložení i prostředí, v němž kniha strávila desítky nebo stovky let. Dva stejně staré svazky proto nemusí vonět totožně a výraznější aroma samo o sobě ještě neumožňuje jednoduše určit jejich stáří nebo zachovalost.
Knihy různého stáří zanechávají jinou chemickou stopu
Rozdíly dokázal zachytit i novější výzkum porovnávající staré a moderní knihy pomocí plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie.
Autoři práce publikované v roce 2024 a vedené v PubMedu zjistili rozdílné zastoupení těkavých látek a pomocí statistického zpracování dokázali zkoumané knihy rozlišovat do skupin podle jejich stáří. U nejstarších a novějších svazků se chemický obraz vzduchu nad papírem lišil natolik, že vědcům poskytoval další informaci o procesu jeho stárnutí.
Na této metodě je cenné především to, že historickou knihu nemusí poškodit. Namísto vystřižení vzorku papíru lze zachytit látky, které svazek sám uvolňuje do okolního prostoru, a následně je laboratorně analyzovat. Takové měření samozřejmě nenahrazuje všechny konzervátorské metody, může však pomoci odhalovat rozdíly mezi materiály a upozornit na procesy probíhající uvnitř papíru. V případě vzácných rukopisů a tisků je možnost získat informaci bez zásahu do samotného dokumentu mimořádně cenná.
Romantická vůně je zároveň známkou proměny
Pro čtenáře zůstane vůně staré knihy pravděpodobně hlavně vzpomínkou na knihovnu, antikvariát nebo svazek nalezený po prarodičích.
Z pohledu chemika se však za stejným zážitkem odehrává něco úplně jiného. Molekuly, které právě cítíme, jsou výsledkem proměn materiálu, jenž se pomalu vzdaluje své původní podobě. To neznamená, že každá výrazně vonící kniha stojí před rozpadem, ale připomíná to jednoduchý fakt: stárnutí papíru není abstraktní pojem, nýbrž skutečný chemický děj pokračující každým rokem.
Možná právě proto působí staré knihy tak zvláštně. Nesou text, který se od svého vytištění nezměnil, zatímco samotný předmět kolem něj se mění neustále. Papír tmavne, jeho struktura stárne a do vzduchu unikají neviditelné stopy tohoto procesu. Vůně, kterou člověk při otevření svazku vnímá jako příjemný návrat do minulosti, je tak současně důkazem, že čas na knize skutečně pracoval.
A zatímco digitální soubor lze zkopírovat beze změny, stará kniha si svůj věk nese v každém listu — a někdy jej dokáže prozradit ještě dříve, než začneme číst první řádek.
