Článek
Výpověď, která se v Česku objevila 21. srpna 2026 prostřednictvím zpravodajského serveru Aktuálně.cz, není veselým vyprávěním ze směny. Berlínský zdravotník vystupující pod změněným jménem popsal, že už několik let nenosí na pohotovosti jmenovku a při ošetřování některých mladých mužů z arabského prostředí raději volí takové složení personálu, aby na sále nebyly pouze ženy.
Původní svědectví zveřejnil německý deník WELT v článku věnovaném členům klanů v berlínských nemocnicích. Zdravotník v něm tvrdí také to, že se v podobných situacích snaží držet stranou kolegy se židovskými příjmeními. Je důležité dodat jednu věc hned: jde o zkušenost konkrétního pracovníka, nikoli o důkaz, že se stejně chovají všichni Arabové, všichni příslušníci velkých rodin nebo všichni pacienti určitého původu.
Jenže tím nepříjemná část příběhu nekončí. Berliner Zeitung přinesla 20. srpna samostatnou reportáž z berlínských urgentních příjmů, v níž o problematických situacích hovoří lékař, zdravotník i pracovník ostrahy. Jejich výpovědi ukazují širší problém: agresivita, početné skupiny příbuzných, vyhrocené emoce a tlak na personál nejsou pro část zaměstnanců nemocnic abstraktní politickou debatou, ale záležitostí konkrétních služeb.
Jmenovka? Pěkná tradice z bezpečnějších časů
Jmenovka na hrudi zdravotníka působí jako dokonale obyčejná věc. Pacient ví, kdo se o něj stará, personál vystupuje otevřeně a všechno má onu civilizovanou nemocniční atmosféru, v níž se předpokládá, že hlavním nepřítelem člověka je choroba. Jenže když si zaměstnanec jmenovku sundá, protože nechce být dohledatelný, dostává tento drobný plastový obdélník poněkud jiný význam.
Podle zdravotníka citovaného WELT nejde o jednorázové opatření po mimořádném incidentu. Tvrdí, že jmenovku nenosí několik let. Moderní zdravotnictví tak dostává nový bezpečnostní doplněk: kromě rukavic, dezinfekce a ochranného pláště také nenápadnost.
Ironie zde funguje jen do chvíle, než si člověk uvědomí, co podobné opatření znamená. Člověk, jehož povoláním je přijít k cizímu pacientovi co nejblíže, se současně snaží zabránit tomu, aby se o něm pacient či jeho okolí dozvěděli příliš mnoho. Medicína chce důvěru, realita někdy doporučuje anonymitu. To není důvod k hysterii ani k rozsudku nad celou komunitou. Je to ale velmi dobrý důvod položit otázku, proč bezpečnostní strategie vůbec vzniká v hlavě člověka, který by měl během směny řešit saturaci, krvácení a srdeční rytmus, nikoli možnost, že někdo začne pátrat po jeho soukromí.
Když personální plán připomíná taktickou poradu
Ještě podivnější je popis rozdělování personálu. Pokud mají být podle svědectví ošetřováni dva mladí Arabové, zdravotník prý neposílá dovnitř dvě ženy, ale snaží se zajistit přítomnost alespoň jednoho muže. V normálním světě by o složení týmu měla rozhodovat kvalifikace, specializace a dostupnost pracovníků.
Tady se ale vedle medicínských kompetencí objevuje ještě jedno políčko: kdo bude z bezpečnostního hlediska vhodnější. Jako kdyby zaměstnanecký rozpis vytvářel současně vrchní sestra, krizový manažer a instruktor sebeobrany. Podobný mechanismus samozřejmě může být reakcí na osobní zkušenosti pracovníka a nelze jej automaticky vydávat za oficiální berlínský nemocniční protokol. Právě v tom je důležitý rozdíl. WELT publikuje svědectví jednoho zkušeného zdravotníka, nikoli nařízení německého ministerstva zdravotnictví. Jenže ani tato skutečnost nedělá příběh méně znepokojivým. Pokud lidé v první linii začnou sami vytvářet neformální pravidla, protože je považují za nutná pro vlastní bezpečí, není hlavním problémem existence těchto pravidel. Mnohem důležitější otázkou je, co je přimělo k tomu, aby je vůbec potřebovali.
Židovské příjmení jako položka v bezpečnostním kalkulu
Nejcitlivější část výpovědi přichází ve chvíli, kdy zdravotník mluví o kolezích se židovskými příjmeními. WELT skutečně uvádí jeho tvrzení, že se je v popsaných případech snaží držet mimo situaci.
Tady už se člověku hledá satirická pointa poměrně obtížně. V Berlíně roku 2026 by příjmení zdravotníka nemělo fungovat jako ochranný ani rizikový údaj. Doktor je doktor, sestra je sestra a záchranář je člověk, kterého potřebujete ve chvíli, kdy se vašemu tělu právě rozhodlo přestat spolupracovat.
Pokud někdo při sestavování zdravotnického týmu začne přemýšlet nad tím, zda jméno kolegy může vyvolat problém, nejde o normální stav, který bychom měli administrativně uhladit a zařadit mezi „provozní specifika“. To už není citlivost vůči kulturním rozdílům. To je obava o bezpečí konkrétního člověka.
A právě tady je třeba být přesný…
Z výpovědi nelze dovodit, že arabský pacient automaticky představuje antisemitské riziko. Lze z ní pouze poctivě říci, že jeden zkušený zaměstnanec berlínského urgentního příjmu tvrdí, že takovou obavu při některých situacích má – a podle ní se při práci zařizuje.
Berlínské pohotovosti problém s agresí nevymyslely včera
Že se berlínské urgentní příjmy potýkají s agresivitou pacientů a jejich doprovodu dlouhodobě, není novinka vytvořená jednou výbušnou reportáží. Už Tagesspiegel ve své rozsáhlé reportáži z berlínských pohotovostí popsal zkušenosti zdravotníků s urážkami, hrozbami a fyzickou agresí. Článek vycházel z výpovědí pracovníků několika zařízení a ukazoval mnohem širší spektrum problémových pacientů – od opilých a intoxikovaných lidí až po agresivní skupiny.
To je podstatné, protože násilí ve zdravotnictví nemá jeden pas, jednu víru ani jedno příjmení. Alkohol, drogy, psychické poruchy, stres příbuzných, frustrace z čekání a obyčejná lidská agresivita umějí z čekárny vytvořit velmi nepříjemné místo bez jakékoli pomoci geopolitiky. Ani nová reportáž Berliner Zeitung nepředstírá, že jediným problémem berlínských nemocnic jsou arabské klany. Jeden z citovaných lékařů výslovně zmiňuje také opilé nebo zdrogované osoby a skupiny mladých mužů, kteří se vzájemně povzbuzují k agresivnějšímu chování.
Jenže problém spojený s některými kriminálními rodinnými strukturami má podle výpovědí svou zvláštní dynamiku. Na scéně se mohou objevit početní příbuzní, bezpečnostní služba a policie a z běžného urgentního příjmu je rázem pracoviště, kde se medicínský provoz musí přizpůsobovat bezpečnostní situaci. Takovou realitu není třeba ani nafukovat, ani zmenšovat.
Klan není každý, kdo má hodně bratranců
Slovo „klan“ je v německé debatě tak výbušné, že se s ním někdy zachází jako s lahví nitroglycerinu. Policie však používá vlastní definici a zároveň upozorňuje, že samotná příslušnost k velké rodině kriminalitu neznamená. To není detail, ale zásadní hranice.
Podle červnového článku Tagesschau, který vychází z dat berlínské policie za rok 2025, bylo fenoménu takzvané klanové kriminality přiřazeno 685 osob. Policie za daný rok evidovala 952 trestných činů spojených s 342 podezřelými z tohoto okruhu.
Současně policie výslovně zdůrazňuje, že člověk není považován za pachatele jen proto, že patří do určité rodiny. O klanové kriminalitě hovoří až tehdy, když jsou rodinné struktury významně využívány k páchání, usnadňování či zakrývání trestné činnosti.
Je to rozdíl, který se na internetu často ztrácí během prvních čtyř komentářů. Jedna strana by nejraději tvrdila, že problém vůbec neexistuje, druhá by nejraději vystavila hromadný účet každému, kdo má správný přízvuk nebo špatně znějící příjmení.
Policie má naštěstí poněkud komplikovanější pracovní metodu: hledá konkrétní pachatele.
Nemocnice nejsou zápasnické haly, i když si to někdo plete
Násilí proti zdravotníkům přitom dalece přesahuje aktuální spor o klany. RBB v březnu 2026 upozornila na agresivitu vůči zdravotníkům v berlínských ordinacích a zdravotnických zařízeních. Zástupkyně berlínského sdružení smluvních lékařů Christiane Wessel v rozhovoru popsala problém jako velmi rozsáhlý.
Zdravotnický personál má přitom poněkud smolnou profesní vlastnost: od agresora nemůže jednoduše odejít, protože právě ten člověk může současně potřebovat akutní péči. Je to taková zvláštní disciplína moderního zdravotnictví – zachraňujete pacienta a současně doufáte, že se během výkonu nerozhodne zachránit vaši důstojnost několika nadávkami či pěstí. Berlínská zkušenost není ani v tomto směru izolovaným německým folklorem. Nemocnice v mnoha zemích investují do ostrahy, školení deeskalace a bezpečnostních opatření, protože agrese pacientů a doprovodu představuje pro zaměstnance skutečné pracovní riziko. V Berlíně se ale tento obecný problém potkává s místními specifiky velkoměsta a s existencí organizovaných kriminálních struktur.
A tak vzniká prostředí, v němž se zdravotní péče občas musí potkat s policejní taktikou. Jeden člověk hlídá tlak, druhý dveře a někdo třetí přemýšlí, jestli už je čas volat posily. Pokud by to nebylo doloženo výpověďmi zaměstnanců, znělo by to jako nepříliš povedený televizní seriál.
Když se mimořádnost stane rutinou
Nejnebezpečnější na podobných příbězích bývá okamžik, kdy už nikoho příliš nepřekvapují. Zdravotník přestane nosit jmenovku, žena není poslána do určité situace sama a přítomnost ostrahy začne být stejně samozřejmá jako automat na kávu. Pak už systém nemusí nic skutečně vyřešit. Stačí vytvořit postup. Moderní instituce jsou totiž mimořádně schopné převádět neúnosné okolnosti do provozních standardů, až problém jednoho dne vypadá téměř profesionálně.
Berliner Zeitung ve své aktuální reportáži popisuje také omezené kapacity bezpečnostních služeb v nemocnicích. Jeden z pracovníků ostrahy upozorňuje, že zařízení si mnohdy nemohou dovolit tolik pracovníků, kolik by podle jeho zkušeností potřebovala.
A tady se kruh uzavírá. Pokud je bezpečnostních lidí málo, zdravotníci se přizpůsobují sami. Pokud se přizpůsobují dostatečně dlouho, jejich improvizace začne vypadat jako standardní pracovní postup – a jednoho dne se společnost začne divit hlavně tomu, proč se někdo nad tím vším ještě diví.
Dvě chyby, které si nemusíme vybírat
Bylo by pohodlné zakončit celý příběh jednoduchým soudem. Buď říct, že se o problému nesmí mluvit, protože by to mohlo stigmatizovat migranty, nebo naopak označit miliony lidí podle jejich původu za bezpečnostní hrozbu. Obě varianty mají jednu velkou výhodu: člověk při nich nemusí moc přemýšlet.
Fakta umožňují něco obtížnějšího.
Přiznat, že Berlín skutečně eviduje specifický problém klanové kriminality, že zdravotníci skutečně popisují konflikty spojené s některými členy těchto struktur a současně odmítnout představu, že odpovědnost lze přenést na celou etnickou či náboženskou skupinu.
Právní stát totiž nemá trestat původ. Má trestat jednání.
A právě schopnost tuto hranici dodržet je rozdílem mezi bezpečnostní politikou a obyčejným hledáním kolektivního viníka.
Pohotovost nesmí být místo, kde stát přestává stačit
Zdravotník má během služby přemýšlet především o tom, zda jeho pacient přežije. Neměl by zároveň řešit, zda bude po směně bezpečné mít na uniformě vlastní jméno. A už vůbec by neměl považovat příjmení kolegy za potenciální bezpečnostní faktor.
Žena v nemocnici není slabší varianta zaměstnance, kterou lze při problému jednoduše odsunout stranou. Je zdravotnicí se stejnými profesními právy a povinnostmi jako její mužský kolega. Pokud ji okolnosti nutí chránit tím, že ji do určité situace raději vůbec nepošleme, systém nevyřešil nebezpečí – pouze před ním ustoupil. Stejně znepokojivá je představa, že židovské příjmení může v Berlíně roku 2026 někomu komplikovat výkon zdravotnického povolání. Historie tohoto města dává podobné větě tíhu, kterou žádná satira nedokáže odlehčit. Pokud takovou obavu zdravotník skutečně pociťuje, má být předmětem bezpečnostního řešení, nikoli další položkou v seznamu věcí, na které si zaměstnanci časem zvyknou.
Zároveň nesmí být pacient odsouzen podle jazyka, původu nebo rodiny ještě dříve, než něco udělá.
Civilizovaný stát je silný právě tehdy, když dokáže chránit zdravotníka před konkrétním agresorem a současně chránit nevinného člověka před kolektivním podezíráním. Jedno bez druhého není spravedlnost, ale pouze pohodlná zkratka.
Berlínská pohotovost tak v tomto příběhu není bojištěm mezi národy ani kulturami, ale testem obyčejné autority státu. Nemocnice musí zůstat místem, kde rozhoduje zdravotní stav pacienta a odbornost člověka, který ho léčí. Protože ve chvíli, kdy začnou o bezpečí na sále rozhodovat pohlaví a příjmení, už není nejděsivější samotný incident – nejděsivější je, že jsme si na takový svět začali zvykat.
