Článek
Juchelka šetří pět miliard na nezaměstnaných. Ve stejném zákoně otevírá díru v odvodech za čtyřiadvacet
Ve stejném sněmovním tisku, kterým ministr práce bere člověku bez práce až deset tisíc korun měsíčně, se potichu přepisuje definice zaměstnance — tak, že sedm až devět z deseti dnešních případů švarcsystému přestane být švarcsystémem. Jedna ruka hledá miliardy u lidí, kteří přišli o práci. Druhá ruka dobrovolně otevírá díru v odvodech, která je podle propočtu odborů několikanásobně větší.
Jeden tisk, dvacet dva zákonů
Sněmovní tisk 300 se jmenuje nenápadně: novela zákoníku práce v souvislosti s přijetím zákona o platformové práci. Vláda ho předložila 8. září 2026, zástupcem navrhovatele je ministr práce a sociálních věcí. Novelizuje dvaadvacet zákonů — a jsou mezi nimi oba, o kterých je tenhle text: zákoník práce, kde se mění definice závislé práce, i zákon o zaměstnanosti, kde se škrtá podpora v nezaměstnanosti.
Není to tedy dvojí metr napříč dvěma vládními návrhy, kde by se dalo mluvit o nekoordinovanosti. Je to dvojí metr uvnitř jednoho dokumentu, pod jedním podpisem.
První čtení proběhlo 16. a 20. října. Návrh je přikázán výborům se lhůtou třicet dní, garančním je Výbor pro sociální politiku, který ho k dnešnímu dni neprojednal. Další projednávání je možné od 20. listopadu.
Spravedlivě dodávám, že tentýž tisk přináší i věc, kterou si nelze než chválit: transpozici evropských pravidel o transparentnosti odměňování. Zaměstnavatel bude muset reportovat o platech a neodůvodněný rozdíl pěti procent a více napravit do šesti měsíců. Jen to nic nemění na tom, co je ve zbytku.
Co bere lidem, kteří přišli o práci
V prvních dvou měsících klesá podpora z 80 na 65 procent předchozího výdělku. Strop padá z 80 na 60 procent průměrné mzdy, tedy letošními čísly z 38 537 na 28 903 korun měsíčně. Ve třetím a čtvrtém měsíci zůstává padesát procent. A po čtvrtém měsíci se naopak zvedá — ze 40 na 45 procent.
Dál: uchazečům nad 52 let se vyšší a prostřední pásmo zkracuje ze tří měsíců na dva. Kdo je na rekvalifikaci, dostane 60 procent místo dosavadních 80. Komu se do nároku počítá náhradní doba, třeba péče o dítě, dostane v prvních dvou měsících 30 procent místo 40.
Vláda si od toho slibuje úsporu kolem pěti miliard korun ročně. Ministr to zdůvodňuje tím, že pracovní trh je stabilizovaný, míst je dost a lidé se mají vracet do práce rychleji; opírá se o meziroční růst výdajů na podporu o 8,5 miliardy.
Reforma, kterou dnes bourá, včera sám chválil
Flexinovela zákoníku práce platí od začátku roku 2024 a byla jednou z mála skutečných reforem posledních let — ne proto, že by ji jedna strana prosadila proti druhé, ale proto, že se na ní shodli zaměstnavatelé i odboráři. Firmy dostaly kratší výpovědní lhůty a delší zkušební dobu. Zaměstnanci výměnou jistotu, že rodičům dětí do dvou let nikdo nevypoví práci, a vyšší podporu v prvních měsících.
Logika byla jednoduchá a doložená. V Česku změní za rok zaměstnání jen asi 15 procent pracujících, průměr zemí OECD je 22 procent, v Dánsku a Finsku se protočí skoro třetina pracovní síly. Nízká fluktuace znamená, že lidé zůstávají v nevyhovujících místech dýl, než by měli — a změna práce přináší v průměru o 8 až 12 procent vyšší mzdu. Vyšší podpora měla dát člověku prostor hledat lépe placenou práci, ne vzít první, která se namane. Ministerstvo si to samo spočítalo jako investici, která se vrátí na daních z nové mzdy.
Dnes totéž ministerstvo a týž ministr tvrdí opak — a jako důvod uvádí přesně to číslo, které si ještě předloni vedlo na druhé straně rovnice.
Čísla, která si odporují sama se sebou
Kdyby šlo skutečně o motivaci „nesedět na dávkách“, návrh by podporu snižoval postupně. Místo toho ji nejprve srazí a po čtvrtém měsíci zvedne. Člověk tedy dostane méně na začátku, kdy má hledat práci nejaktivněji, a více až ve chvíli, kdy je nezaměstnaný dlouhodobě. To je obrácený pořádek proti tomu, co ministerstvo samo předkládá jako účel. Jak si ten rozpor srovnává, nevysvětlilo.
Druhá ruka: šest podmínek, které nikdy neplatí všechny
A teď ta druhá polovina téhož tisku.
Dnes stojí závislá práce na čtyřech znacích. Nově by to byly tři — jenže jeden z nich, nadřízenost a podřízenost, se uvnitř rozpadá na čtyři dílčí podmínky. Dohromady šest, a splněny musí být všechny současně. Stačí tedy, aby zaměstnavatel neurčil pracovní dobu, a o zaměstnání už formálně nejde.
Jak to dopadne, spočítali v PAQ Research. Dnes naplňuje zákonné znaky závislé práce zhruba šest procent živnostníků. Podle nové definice by to bylo osm desetin procenta, tedy asi osm tisíc osob. Sedmdesát až devadesát procent dnešního švarcsystému, zhruba padesát až osmdesát tisíc lidí, by tím přestalo být švarcsystémem — ne proto, že by se na jejich práci cokoli změnilo, ale proto, že se změnil metr. Ke stejnému závěru dospěla i analýza Akademie věd: dopadne to na celý trh práce, sníží příjmy státu a zvedne výdaje na dávky.
Dvě věci k tomu stojí za zdůraznění. První: evropská směrnice o platformové práci, kvůli které se celá novela předkládá, tuhle změnu nežádá. Je to přílepek — a nedopadá na kurýry, dopadá na všechny. Druhá: Česko by bylo jedinou zemí Evropské unie, která by znak určené pracovní doby měla v kumulativní definici. Slovensko ho letos vypustilo.
Ministr to odmítá slovy, že nic nemění, jen zpřesňuje podle soudních rozhodnutí, a kritiku označil za iracionální hysterii.
Dvě strany jedné rozpočtové knihy
Dejme ta čísla vedle sebe, protože leží v jednom tisku.
Na jedné straně úspora pěti miliard ročně, vybraná u lidí, kteří přišli o práci bez vlastního zavinění. Na druhé straně výpadek odvodů: podle propočtu odborů znamená přesun deseti tisíc lidí do podnikání dvě miliardy čtyři sta milionů, u sta tisíc lidí čtyřiadvacet miliard. Je to odborový odhad, ne číslo ministerstva financí — ale i kdyby byl dvojnásobně nadsazený, pořád mluvíme o násobku té úspory.
A tady je potřeba říct jednu věc přesně, protože na ní celá debata stojí. Problém není v tom, že by stát přicházel o odvody z práce. Ty jsou u nás vysoké, daníme práci nadprůměrně a majetek skoro vůbec, a o tom vedu spor rád a dlouho. Problém je v tom, kdo nese riziko. Člověk na IČO dělá stejnou práci pro stejného šéfa, ve stejné dílně nebo kanceláři, jen bez dovolené, bez nemocenské, bez výpovědní ochrany a s důchodem, který uvidí za dvacet let. Úsporu si nechá firma. Riziko si odnese on. A to, co chybí v odvodech, doplatí všichni ostatní — včetně těch, kterým se zároveň škrtá podpora.
Vzorec, který předvedl už dvakrát
Není to poprvé, co ministr Juchelka mění pozici podle toho, odkud vane politický vítr. Na jaře to předvedl v kauze své poradkyně Alexandry Semancové — nejdřív se za ni postavil natvrdo, pak otočil o sto osmdesát stupňů, nakonec na nepříjemné otázky odpovídal jedním slovem a utíkal z jednání. Teď bourá reformu, kterou sám obhajoval. A u definice závislé práce používá třetí variantu téhož manévru: netvrdí, že měnit chce, tvrdí, že nic nemění.
Ani vlastní koalice si tím není jistá
S rámováním, že vysoká podpora demotivuje k práci, nesouhlasí ani koaliční SPD. Tomio Okamura k tomu řekl, že vyšší podpora není dávka pro lidi, kteří nechtějí pracovat, ale pro ty, kdo pracovali a poctivě si platili pojištění. Proti změně definice závislé práce se SPD postavila také. Nejde o to dělat si o SPD iluze jako o obhájci sociálního státu — jde o to všimnout si, že vládní koalice si neumí srovnat ani základní vyprávění o vlastním návrhu. Nesouhlasný dopis ministrovi poslaly i zaměstnavatelské svazy, tedy strana, která by ze škrtu měla profitovat nejvíc. Když se proti vládnímu návrhu semknou odbory i firmy, obvykle to znamená, že návrh nestojí na datech, ale na potřebě ukázat gesto.
Co ve výboru chybí
Odbory spustily 26. října kampaň Nechci IČO! a žádají, aby se změna definice z tisku 300 vypustila. Mají věcně pravdu a nikdo jim tu kampaň nevezme. Jenže kampaň sněmovní výbor nepřehlasuje. Tisk 300 se poráží pozměňovacím návrhem, a ten musí někdo podat.
K dnešnímu dni je u tisku podaný jediný písemný pozměňovací návrh. Zachovává dosavadní sazby a strop podpory v nezaměstnanosti i při rekvalifikaci, včetně delšího pásma pro uchazeče nad 52 let. Je tedy o první polovině, o té škrtané. Na vypuštění nové definice závislé práce, tedy na to, co odbory požadují jako hlavní věc a před čím varuje Akademie věd i PAQ Research, nepodal písemně zatím nikdo nic.
Lhůta výborům je třicet dní a začala běžet dvacátého října.
Pojištění není almužna
Za tím vším je jedna věta, kterou je potřeba říkat nahlas, protože se v debatě o „šetření“ ztrácí. Podpora v nezaměstnanosti není dar od státu. Je to pojistné plnění, na které si člověk celé roky přispívá z vlastní mzdy. Nárok na ni vzniká odpracovanou dobou a odvedeným pojistným, ne tím, že si ji někdo zaslouží.
Když stát zpřísní nárok na vyplacení pojistky a současně, ve stejném zákoně, uvolní pravidla tak, aby se z pojištěnců dali dělat fakturanti, není to úspora. Je to převod rizika z firem na jednotlivce, zaplacený dvakrát: jednou tím, kdo přišel o práci, a podruhé tím, komu v odvodech nakonec bude chybět.
Vždycky je jednodušší sáhnout na dávku, kterou pobírá jedna bezbranná rodina, než na pravidlo, za kterým stojí právník a lobbista.
Ministr tomu říká zpřesnění. Zpřesnil nám, kolik lidí se ještě smí nazývat zaměstnancem.
vizitka
