Článek
Zahraniční politiku dělá Strakovka. Ne Hrad, ne Senát, ne Sněmovna
Výjimečně dávám za pravdu opozici. Jen ať si ti, kdo teď jásají, rovnou přečtou, s čím vlastně souhlasím – protože jim se to líbit nebude.
Ano, schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice by se konat měly. V tom má ODS pravdu a Babišovi bych doporučil na Hrad zajít, i kdyby ho to stálo hodinu nervů. Jenže dřív, než se z toho stane další kolo sebeuspokojení „demokratického tábora“, je třeba říct nahlas jednu věc, která se v tom jásotu nějak vytratila: zahraniční politiku dělá vláda. Ve Strakově akademii. Ne v Poslanecké sněmovně, ne v Senátu a ne na Hradě.
Konzultovat ano, veto ne
Ty schůzky mají smysl jako výměna informací a jako signál navenek, že se země umí bavit napříč spektrem. Ale je rozdíl mezi „konzultovat“ a „spoluřídit“. Vláda může – a měla by – vyslechnout Senát, Sněmovnu i prezidenta. Může jejich argumenty vzít v potaz, nebo je klidně poslat k šípku. Odpovědnost za směr zahraniční politiky ale nese ona, protože ona z ní taky nese politickou odpovědnost u voleb. Když se s tímhle uspořádáním opozice nesmíří, nechce koordinaci – chce spoluvládu bez volebního mandátu.
A tady přichází to podstatné pravidlo, které si ti oslavující měli přečíst dřív, než začali tleskat: doma si opozice může na vládní zahraniční politiku brousit zuby, jak chce. Venku ale za Česko nemluví opozice. Venku mluví ten, kdo zemi zastupuje. Senátor nemusí být nadšený, prezident nemusí souhlasit ani trochu – ale na mezinárodní scéně se chová diplomaticky, protože v tu chvíli nereprezentuje svůj názor, reprezentuje stát.
Vystrčil na Tchaj-wanu jako učebnicový příklad
A přesně tady se ukazuje, jak selektivní ta dnešní pobouřenost je. Když Miloš Vystrčil letěl se svou delegací na Tchaj-wan, nebyla to konzultace ani kritika doma – byla to zahraniční politika provozovaná mimo vládu, v přímém rozporu s oficiálním kurzem, který si od Pekingu logicky vysloužila studenou sprchu a firmám v Číně zavařila. Sám Babiš to ostatně použil jako munici proti Vystrčilovi a Pekarové Adamové. Jenže má na tom pravdu, ať už ho člověk jinak sympatický nenajde nebo najde. Předseda Senátu, který jede reprezentovat vlastní zahraniční politiku bokem od vlády, není hrdina diplomacie. Je to přesně ten protimluv, o kterém teď ODS mluví, jen obrácený.
Stejné měřítko platí pro Hrad. Petr Pavel nemusí sdílet jediný bod Babišovy zahraniční politiky. Může si o ní myslet své a klidně to říct doma. Ale i on je na světové scéně především reprezentant státu, ne opoziční hlas – a i od něj se čeká, že se navenek umí ovládat, ať mu Babišova linka vadí sebevíc.
Shoda ano, ale ne za cenu popření rolí
Takže: schůzky obnovit, ano. Mluvit spolu, ano. Ale ať si nikdo neplete koordinaci s tím, že najednou o zahraniční politice rozhoduje kdokoliv, kdo má razítko ústavního činitele. Rozhoduje o ní vláda. A dokud to tak je, měli by si ti, co teď Babišovi vyčítají sólo hru, nejdřív zamést před vlastním prahem – od Tchaj-wanu už to totiž není tak daleko.
