Článek
Návrhy na zlepšení školství z dílny ODS se zaměřují spíše na vnější efekty, což sami předkladatelé přiznávají: „Postupně sice děláme změny – revidujeme vzdělávací programy nebo vytváříme nové podpůrné pozice, ale zkuste si vzpomenout na nějakou systémovou změnu.“ Místo řešení skutečných problémů se tak návrh soustředí na vyvolání dojmu, že se konečně stane systémová změna, která vše sama vyřeší. Přirovnání k „lakování tanku na růžovo“ je zde tedy příhodné.
Prezentované změny mohou na první pohled působit přitažlivě, avšak nezabývají se hlubšími systémovými otázkami, které naše školství dlouhodobě sužují. Ty by přitom měly být prioritou, když už se do systému školství má skutečně seknout. Jaké to jsou?
1. Roztříštěnost systému a nekompetence zřizovatelů
Jedním z hlavních problémů českého školství je roztříštěnost řízení a nejednotná kvalita zřizovatelů na úrovni obcí. Zřizovatelé (politici a úředníci na obecních úřadech) často postrádají odbornou způsobilost k dobré správě škol. Tato situace vede k rozdílům v dostupnosti a kvalitě vzdělávání napříč regiony. Centralizovanější přístup k řízení školství a metodická podpora zřizovatelů pomůže přispět k větší rovnoměrnosti v Česku.
2. Kvalifikace ředitelů škol
Ředitelé škol jsou klíčovými aktéry ve vzdělávání. Bohužel je jejich kvalifikace mnohdy nedostatečná. Zatímco pedagogická praxe je většinou samozřejmostí, manažerské dovednosti (např. personalistika, řízení financí či investic) často chybí. Ředitel má vést své lidi a zvyšování jejich kvalifikace prostřednictvím cíleného vzdělávání a mentoringu by mělo být prioritou.
3. Demografická a genderová nerovnoměrnost učitelů
Učitelský sbor stárne, což ohrožuje udržitelnost systému, protože mladí učitelé nepřicházejí v dostatečném počtu. Navíc je ve školách výrazně více učitelek než učitelů, což ovlivňuje vyrovnanost přístupů ke vzdělávání. Motivace mladých lidí, zejména mužů, ke vstupu do pedagogického povolání by měla být výrazně podpořena, a to zejména dobrým platovým ohodnocením.
4. Platy mladých učitelů
V České republice jsou platy učitelů stále nízké, a začínající učitelé jsou ohodnoceni ještě hůře. Tento stav odrazuje mnoho schopných mladých lidí od vstupu do školství. Je nezbytné, aby platy mladých pedagogů odpovídaly jejich kvalifikaci a umožnily jim důstojně uživit rodinu.
5. Podfinancování materiálního zabezpečení škol
Školy často bojují s nedostatkem finančních prostředků na modernizaci budov, technologií a učebních pomůcek. Podfinancování kapitálových investic vede k zastaralé infrastruktuře, která neodpovídá potřebám současného vzdělávání. Zvýšení investic do materiálního zázemí škol je nezbytné, pokud chceme studentům a učitelům poskytnout odpovídající podmínky.
6. Nedostatečná kapacita škol ve velkých městech
V Praze, Brně a dalších velkých městech jsou školy přeplněné, což nutí rodiče i školy čelit logistickým a organizačním problémům. Je třeba investovat do rozšíření kapacit škol a budování nových vzdělávacích zařízení v oblastech s vysokou poptávkou.
7. Nízká prostupnost vzdělávacího systému
Hodnotou českého školství by měla být schopnost pozvednout děti bez ohledu na jejich původ či dispozice. Vzdělávací systém by měl umožnit „z ulice do vesmíru“ – tedy dát šanci i dětem ze sociálně slabých rodin či chudších regionů. České školství ale v inkluzivitě zaostává. Politické návrhy, jako je cut-off skóre, tuto situaci ještě více zhoršují.
Co dál?
Lakování tanku na růžovo nás zdržuje od dlouhodobých řešení. Namísto kosmetických úprav potřebujeme strategii, která bude řešit systémové problémy českého školství. Klíčem k úspěchu je efektivní řízení, odpovídající financování, podpora ředitelů a učitelů a vyrovnání regionálních rozdílů.
Jenom tak můžeme zajistit, že naše školy připraví děti a mladé lidi na všechny výzvy, které je v budoucnu čekají. Zda bude docházka trvat osm, devět nebo deset let, je v tu chvíli paradoxně úplně jedno.
