Článek
Titul mistra světa v šachu byl zaveden v devatenáctém století. Za prvního takového je považován Wilhelm Steinitz, hráč narozený v Praze. Ten několikrát titul obhájil, dokud ho dvakrát nesrazil Emanuel Lasker. Poté se na šachovém trůnu střídali šampioni, kteří trůn získali porážkou jeho obhájce. Na zápas s geniálním ruským emigrantem Alechinem se v meziválečném období připravoval i naturalizovaný Čechoslovák, Salomon Flohr. Válka utnula jakékoliv přípravy na zápas. Ani válka (II. světová) nezabránila velkému vzestupu sovětských velmistrů. Právě Salomon Flohr roku 1933 sehrál vyrovnaný zápas s jistým Michailem Botvinnikem, již tehdy nejlepším bojovníkem ze SSSR. Botvinnik se šachům naučil relativně pozdě, ale talentem byl nadán vrchovatě. Česky mluvící Salomon Flohr utekl chudák před občanskou válkou z Ukrajiny a pak musel utéct zase před nacisty coby žid, a to do Sovětského svazu. Paradox jako hrom. Snad o něm stvořím také text na této platformě.
Michail Botvinnik, v poválečném turnaji o titul světového šampiona přesvědčivě zvítězil. Poté již byl ustanovení systém kvalifikace, jehož vítěz měl právo vyzvat šampiona k zápase o titul. Nerozhodovaly tedy sehnané peníze na boj o titul, ale schopnosti. Jistě toto bylo logické. Šach byl v SSSR velmi populární a hráčská základna veliká. Zjevně představovaly šachy i vzhledem k stavu možností zábavy pro obyvatelstvo vítanou kratochvíli. A protože je šach díky svým pravidlům neskutečně logickým bojem, vypovídajícím o správném strategickém přístupu, technice hry, byl v něm vždy v SSSR spatřován potenciál pro ukázku mistrovství sovětských hráčů. Nic proti ničemu, výsledky sovětských hráčů byly nezpochybnitelné. Pochopitelně se měla dominance sovětů nejvíc projevovat právě v systému kvalifikačních bojů o právo hodit rukavici úřadujícímu králi. A nejspíše se sovětští hráči vždy snažili, aby zápas o titul světového šampiona měl stejně národnostní složení. Sovět proti sovětovi. Velký Botvinnik (ne postavou, ale věhlasem) navíc oslnil tím, že zavedl doslova vědecko-analytický přístup k šachu. Má-li hráč uspět, musí pravidelně analyzovat. Své partie i ty ostatní. Mít v hlavě zásobu pozic a poznatků získaných tréninkem. K exaktnímu myšlení měl první sovětský mistr světa blízko. Byl vysoce erudován v technice (elektroenergetika), a tudíž šach nebyl dle pramenů jedinou oblastí jeho zájmu. Však bylo toto náležitě citováno. Michail Botvinnik tak měl asi jenom jeden škraloup, totiž svůj etnický původ. Byl žid, ale světově známou osobností. Navzdory antisemitismu i v SSSR by bylo svízelné jej eliminovat. On sám se politikou své země ale dvakrát netrápil. Člen strany a jistě sovětem i vlastním přesvědčením ne jen z donucení. Ačkoliv náš Luděk Pachman zmiňuje, že si mu Botvinnik postěžoval na absenci svobody ve své zemi.
K zápasu o titul docházelo jednou za tři roky. Botvinnik byl při síle, ačkoliv první zápas o titul mistra světa na 24 partií dopadl remízovým výsledkem, kdy ho Botvinnik uhájil tak tak v zápase s výborným Davidem Bronštejnem. Nějaké prodloužení a systém náhlé smrti v dalších přidaných partiích, to v pravidlech nebylo. To bylo zvýhodnění pro mistra světa, dle mne jednoznačné dávalo mu jistou psychologickou výhodu. Toto pravidlo platilo ale i v některých předválečných zápasech o titul. To musíme sportovně dodat. Botvinnik dvakrát prohrál zápas o titul se Smyslovem a Lotyšem Talem. Platilo ale pravidlo, že v případě ztráty titulu měl šampion do roka právo na odvetný zápas. Botvinnik práva dvakrát využil a odvetu s oběma vyhrál. No autor textu má podezření, že ohledně práva odvetných zápasu hrál Botvinnik v zákulisí celkem důležitou roli. Jistě tedy existovala federace FIDE, ale názor tohoto světového velmistra nebyl bez významu. Jinak ale netřeba pochybovat o talentu, železné logice Botvinnikovi hry, náročné přípravě, systematické analýze a velké sebedůvěře. Je považován za zakladatele sovětské šachové školy a tím i patriarchou i díky tomu, že šachovou školu založil. V podobě soustředění, přednášek tréninků. A angažoval se jako technik, i v počítačovém šachu. Dobře tušil, jakou mohou hrát roli hlavně v budoucnu. Definitivně ztratil titul v roce 1963 s ještě strojově přesnějším Arménem Petrosjanem.
Cílem bylo jistě, aby titul světové populární hry byl v rukou občana (i občanky co by mistryně světa) Sovětského svazu. To samé platilo i pro prestižní soutěži družstev, šachové olympiádě. Sbírat tituly z turnajů, olympiády a pochopitelně držet titul absolutní. Totožně se ale uvažovalo u dalších sportů, jistě např. u hokejové sborné. Botvinnikův odkaz ve světovém šachu je nezpochybnitelný o odkazu v Rusku i v jiných zemích nemluvě. Po pádu režimu měl Botvinnik zásobovat svými návrhy ruské vedení, jak zmodernizovat celou společnost. Ale odezvu to nemělo, na rozdíl od jeho pojetí hraní šachů.
Literatura, prameny
Malá enyklopedie ŠACHU, nakladatelství Olympia, 1989
wikipedia, internet, šachové portály
Filip, M, Celý svět se od nich učí, nakladatelství Olympia, Praha, 1980, 178 s. SBN: 27-043-80
V.Z. Vasiljev, Petrosjan Tal, rytíři královské hry, Olympia, 1979, 372 s.
Johnson, D., Bílý král a rudá královna,
