Článek
Šlo to říct Stalinovi ne. Vyslovil písemně názor bývalý ministr a disident Jiří Dienstbier ve své knize. Byly země, které se mu po II. světové válce jednoznačně vzepřely. Jugoslávie, Finsko, Írán, Rakousko konkrétně, jak Dienstbier konstatoval. Bylo třeba ale jednoznačně se mu postavit a podstoupit nebezpečnou konfrontaci. Strašně snadno se to nyní konstatuje, ale tehdy se tím myslela i nekompromisně možná vojenská konfrontace. Jedině čemu Stalin rozuměl, bylo odhodlání.
Narazil i jinde, když neuspěl např. ani blokádou západního Berlína (letecký zásobovací most). Odhodlání protivníka zakusil i v korejské válce s jehož milostivým požehnáním konflikt vypukl. Uvítal ale možnost si vyzkoušet, jak se bude armádám dařit.
Tam, kde mu to nakonec klaplo, tam Stalin požadoval ještě další boj. Tentokrát s tím vnitřním nepřítelem. Musela platit domněnka, že i v řadách jediné strany jsou zakuklení zrádci, které je třeba odhalit, veřejně odsoudit a potrestat. Bylo třeba, aby se báli i vládnoucí činitelé, aby se neodvažovali někdy v budoucnu zamyslet, zda sovětizovaná společnost funguje jak má.
Sovětští poradci věděli jak na to, bohaté zkušenosti měli jako málokdo. V justici, bezpečnosti a armádě jich působily desítky: Lichačev, Makarov, Bezčasnov, Litvinov, Šimov. Však také Lichačov vyjádřil zhruba toto: „Mne sem Stalin poslat dělat procesy.“ Velmi opatrně bych bral názor, který se nyní objevuje, že měl Gottwald pramalý vliv na procesy, a vše řídili poradci. Na jednom ze zasedání měl huhlavým hlasem prohlásit, že „dáme jedenáct špagátů a tři doživotí.“ Zatčení Slánského se měl bránit a samotného Stalina bát jako čert kříže, ale zase jen díky Stalinovi se mohl dostat k vytoužené moci. Nějaký manévrovací prostor asi měl, nakonec ale svolil s jeho zatčením.
Slánský sám přitom měl se sověty již jednu bolavou zkušenost. Jeho dceru unesli během jeho pobytu v Moskvě, měla tři měsíce, už ji nikdy nespatřili. Více k tomu v tomto článku. Proč byl vybrán Slánský a kým to je otázka. Snad nejpravděpodobněji pro svůj židovský původ, jinak se jeho stranické práci asi nedalo nic moc vytknout. Poněkud paradoxně se mi jeví existence indicií o připravovaném procesu s domnělými atentátníky právě na Rudolfa Slánského. Scénář dramatu se přepsal a z poškozeného Slánského se stal obviněný. Kdo konkrétně nakonec Slánského navrhl k likvidaci o tom tuším není pořádná indicie. Snad Stalin, snad to mohli udělat poradci.
V procesu se Slánským jednomu z obžalovaných (Otto Šling) během výslechu u soudu spadly s prominutím gatě. Na kameru to zaznamenáno nebylo, ale ukazuje to dobře film Doznání Costy Gavrase, podle knihy Artura Londona. Všichni se smáli, i Slánský, zajímavá situace i v takové situaci. Scénář soudu byl samozřejmě připraven. Josef Urválek měl v pozici prokurátora úlohu sekerníka. Když byl Urválek konfrontován v šedesátém osmém, odmítl jakoukoliv vinu. Nikdy by neposlali na smrt nevinné lidi, věřili spisu, protokolům, lidé se přiznávali. Vše řídila Státní bezpečnost o výsledku trestů se rozhodovalo jinde, ne u soudu, že bylo použito násilí vůči vyšetřovaným o tom nikdo z prokurátorů nevěděl. To je ale zjevný rozpor v Urválkových tvrzeních. Neměli důvod nevěřit důkazům a doznáním a současně bylo předem vše připravené, prokuratura jen formálně potvrzovala kroky státní bezpečnosti (zatčení, vazba). Filmování procesu bylo posléze pečlivě sestříháno, a vysílán do rozhlasu záznam. Dle historiků to není tak, že by byl proces se Slánským vysílán naživo, online.
Zajímavou se jeví otázka zda si skutečně někteří obvinění (Husák, Taussigová a další) mohli zachránit život tím, že se nepřiznali ani po nejtvrdších výsleších a bití. Byli v rukou Stb. s strany, tudíž si s nimi mohli dělat co chtěli. Snad jen potencionální obava, že by u soudu mohli popřít veškerou vinu. Okupace Československa a druhá světová válka byly odrazovým můstkem pro jednotlivce, jakým se vydají směrem. Bez této události by asi sotva došlo k dalšímu mnohaletému vývoji. Mnozí vyšetřovatelé Stb. i obžalovaní v procesech padesátých let byli v koncentračních táborech, nebo vyšetřováni gestapem, byli na nucených pracích. V důsledku této události i s vlastním povahovým zaměřením si pak vybrali svůj názor na svět. Mladí muži jako Antonín Prchal nebo Milan Moučka dostali do ruky nemalé kompetence a museli prokázat rozhodnou vůli použít sílu a násilí a nezaváhali. Spravedlnost po mnoha letech navštívila jen některé, např. Ladislava Máchu, Ludmilu Brožovou. Proč byli uvězněni ale v důsledku svého vidění světa nechápali.
Prameny a materiál
Hejl.V, Zpráva o organizovaném násilí, Toronto
České století, zabíjení soudruha, dostupné z iVysílání České televize.
https://www.totalita.cz/proc/proc_slanskyr_03_02.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Artur_London
https://www.forum24.cz/takhle-josef-urvalek-omlouval-sve-zlociny-soud-se-slanskym-byl-pro-nej-horsi-nez-vrazda-milady-horakove
film Doznání, režie Costa Gavras, 1970
