Článek
Opoziční smlouvu fakt ne
Když v úvahách o menšinové vládě všude čtu, že „pfff to by zas byla opoziční smlouva, to už jsme tu měli, děkuju nechci“, tak je čas na vzdělávací okénko.
Opoziční smlouva z devadesátek nebyla žádnou skutečnou menšinovou vládou. Byla to vlastně tvrdá koalice, kde si hlavní strany rozdělily kořist, tak jako když si dva banditi po bitvě rozdělí území: tady si loupíš ty a tady já. A tady si krví podepíšeme, že si nepůjdeme po krku. Právem to vzbudilo odpor a nechuť si to zopáknout - protože to byl čistý podvod a ne menšinové vládnutí.
Dánsko je menšinové skoro pořád
Menšinové vlády jsou kupodivu ve světě docela časté, protože vlastně dávají dobrou odpověď na situaci, kdy nikdo nemá většinu, a umělé tvoření koalic, ve kterých partaje mají v programu jiné (vylučující se) věci je vlastně pohroma pro politiku. Vypadá to pak (a docela právem), že jim vůbec nejde o program, ale jen o rozdělení postů, a kvůli nutným koaličním kompromisům nemohu nejenomže splnit to, co voličům slibovali, ale ani se o to pokoušet.
Dobrý příklad dává Dánsko. Tam je to typická forma vlády, naopak většinová je výjimečná. Časté je to i v dalších severských zemí. A nyní, jak to vypadá, když je to funkční:
1) Nastane situace, kdy není možné sestavit férovou většinovou vládu, ve které by nebyly mezi jednotlivými aktéry zcela nekompatibilní názory na politiku, kde jsou rozpory evidentní a obrovské. Patová situace.
2) (Obvykle) vítěz voleb tak dostane šanci sestavit vládu, která buď bude jednobarevná nebo to může být i menšinová koalice, ale vnitřně dobře kompatibilní. Nemůže se vymlouvat na koaliční partnery, má plnou zodpovědnost.
3) A nyní to důležité. Ostatní strany, které mají v parlamentu většinu, této vládě nevysloví nedůvěru, ale vytyčí jí červené linie. Ale jinak nic. Tedy, jinými slovy: „tohle neprovedete a tohle nepřekročíte, ale jinak si dělejte to co jste slíbili voličům, ostatně jste tyhle volby vyhráli, hřiště je vaše. Ale pokud se pokusíte překročit tyhle hranice, tak vám v tom jednak zabráníme a jednak vás sundáme, protože jste nedodrželi dohodu“.
4) Znamená to, že ostatní strany jsou nadále jasně opoziční. Nemají žádný podíl na moci, a mají svobodu kritizovat vládu jak se jim zlíbí. Ale pokud ona nepřekročí červené linie, nesundají ji - nepodlehnou tomu pokušení, že ji můžou kdykoli prohlasovat nedůvěru. Je to kus politické kultury: uznat, že protivník vyhrál a říci - ok, tak ukaž, kam ty tvoje metody povedou.
5) U konkrétních hlasování se vytváří ad hoc většina, tedy případ od případu. To vypadá docela divoce, ale v zemi se slušnou politickou kulturou to je funkční: všichni chápou, že je vždy lepší dospět k dohodě, než se zabejčit a neprosadit vůbec nic, všecko zablokovat a vyobstruovat.
6) Součástí této politické kultury je, že například pro tvorbu zákonů je právě klíčová parlamentní práce, kde poslankyně a poslanci „napříč“ ve výborech diskutují chystaná znění a hledají právě tu většinovou dohodu. Ve výsledku - opět případ Dánska - se tohle ukazuje jako velmi funkční, žádná „válcovací mašina“, ale hledání a nalézání dohody. Přes to, že v Dánsku je jedna menšinová vláda za druhou, dochází k vládním krizím a pádům vlády vzácně. Pro zajímavost, v dánském parlamentu (Folketingu) momentálně sedí 12 stran! Všechny kandidovaly přímo.
Pár nenápadných a chytrých úprav
Dánský model (ale není ojedinělý) má ještě pár vychytávek. Za prvé, vláda je jmenována a ujme se práce, aniž potřebuje explicitní důvěru parlamentu. Ten ji samozřejmě může sestřelit, ale opačným procesem - následným vyslovením nedůvěry. Stačí nicméně prostá většina přítomných. Zajímavé je, že k tomu prakticky nedochází.
Zajímavý je pak ještě německý model tzv. konstruktivní nedůvěry v Německu. Parlament (Bundestag) odvolává kancléře, čímž padá vláda, jenomže musí současně většinově prohlasovat nového. Tedy pokud poslanci dají návrh na odvolání kancléře, tak ten návrh musí obsahovat jméno nového, hlasuje se o celém tomto návrhu. Je potřeba většina všech (nejen přítomných), ale pokud k tomu prohlasování dojde, prezident je povinen to respektovat a jmenovat nového kancléře.
To je podstatně těžší než jen někoho sestřelit (na čemž se shodne opozice zleva i zprava), protože je nutné schválit nového - jenomže levá část chce svého a pravá svého, takže to neprojde. I proto tohle „sundání vlády“ v Německu je také velmi vzácné, došlo k němu jen jednou, kdy byl odvolán Helmut Schmidt a jmenován Helmut Kohl.
Vlastně i my jsme měli menšinovou vládu
Dneska si skoro nevybavíme, ale i poslední Babišova vláda byla menšinová. Babiš s ČSSD dal jenom 93 křesel (78 + 15), zbytek dodala KSČM formou tolerance - tedy nezasedli přímo ve vládě, ale podporovali ji.
I tohle bylo ale dost ušpiněné vládnutí, protože se dá říct, že tu vládl Babiš se Zemanem, který obě menší strany v podstatě ovládal. Co za podporu KSČM chtěla a dostala, nikdy neřekla - až po pár letech vyšlo najevo, že v té době byl ušitý tendr na Dukovany na míru Rusku, tedy Rosatomu. A to takovým způsobem, že by jej nemohl regulérně vyhrát nikdo jiný; nebýt Vrbětic a dalšího geopolitického pnutí by nás dnes měli Rusové ve svěráku stejně jak mají Maďary.
Poznámka: stojí za zmínku, že Babiš tehdy získal 78 mandátů, dnes má 80, což označuje za historické vítězství. Ten rozdíl je docela malý.
Mohlo by to fungovat u nás?
No, to je otázka, na kterou neumím odpovědět jinak než vyhýbavým „zkusit by se to mohlo“. Babiš získal obrovské množství hlasů a legitimním způsobem, má právo ukázat, jak dokáže vládnout. (Nejsem příznivcem divno-koalice všichni proti Babišovi). Současně ale vládní strany (SPOLU+STAN) získaly celkově o malinko víc hlasů než ANO. I jejich legitimita je vysoká - opírá se o hlasy voličů.
Červené linie by se daly nalinkovat snadno, ostatně je vlastně „soft“ způsobem formuluje prezident Petr Pavel: udržení kvality demokracie a právního řádu, udržet euro-atlantickou vazbu (k EU a NATO). A pak si už dělejte co chcete, vyhráli jste. Za čtyři roky se jde k urnám zas.
Jestli by to ale mohlo fungovat v praxi, nevím. Babiš svoje sliby nedodržuje, to je dobře známo. Opozici by nepochybně „svrběly prsty“ nad možností ho kdykoli sundat každý den - a politická kultura u nás není prostě dostatečně silná, aby tomu snadno odolaly. Osobně si myslím, že by to byla divočina a dlouho by to nevydrželo; ale jak se naučit politické kultuře, než že ji budeme zkoušet tak dlouho, až to zvládneme
