Konec ocelářů v Třinci?

K postu mě přivedl - ne poprvé - dramatický post Lukáše Kovandy na Twitteru, dle kterého „hrozí konec výroby oceli v ČR“, a to samozřejmě vinou perfidní politiky Evropské unie, která si přece dala za cíl zlikvidovat evropský průmysl. (Viz screenshot). Tak jsem se do evropského ocelářství - protože o to tu jde a je to důležité téma - trochu zahloubal.

Ještě nicméně k „hrozícímu“ konci výroby oceli v ČR. Kovanda tohle vyluštil z rozhovoru Forbesu s ředitelem Třineckých železáren, ve kterých si pan šéf stěžuje na vysoké ceny energií a náklady na modernizaci hutí, přičemž „hlavním problémem je že nedostali od státu dotace“. Aha, takže odsud vane vítr: dejte dotaci, jinak odejdeme jinam. Slyšeno tisíckrát. V závěru ředitel píše, že si takový scénář „vůbec nechce připustit“, takže ono to s tím koncem nebude tak slavné. Koneckonců, železárnu si nevezmete na záda a nepřestěhujete o pár set kilometrů dál jako třeba softwarovou firmu. Rozhovor je zde: https://forbes.cz/hrozi-ze-budeme-muset-odstehovat-vyrobu-z-ceska-rika-sef-trineckych-zelezaren/. (Všimněte si rozporu mezi titulkem a tím, co ředitel vcelku korektně říká; nic nového pod sluncem, že).

To je ta otázka. Vysoké ceny energií a dekarbonizace platí pro celou EU, pokud tedy jsou třinečtí bezmála nad krachem, tak to asi musí platit i jinde, zejména když tam mají západní platy, ne?

Realita je takováto. EU vyrábí ročně 130 miliónů tun oceli, což je asi 7% světové produkce. Hlavními výrobci jsou ArcelorMittal (hutě různě po EU), thyssenkrupp (Německo), Voestalpine (Rakousko) a Salzgitter (Německo). Většina firem v sektoru je ziskových, ztrátu zaznamenává ThyssenKrupp kvůli restrukturalizaci.

Evropské ocelárny svoje produkty vyvážejí - ale ocel se i dováží. Mírně převažuje dovoz nad vývozem, ale rozdíl je cca desetiprocentní. Důvod současného dovozu a vývozu spočívá v produktové struktuře - zjednodušeně řečeno, dovážíme jednodušší výrobky, vyvážíme ty složitější. Sortiment ocelářství je široký a vyžaduje specializace.

Dlouhodobě - za posledních třicet let - výroba oceli v EU skutečně klesá, nicméně to dost kolísá. Vrchol v roce 2008 byl 198 mil tun, ale pak pokles v krizi na 139 mil., pak opět vzestup na 170 mil, Covid pád na 132 mil, následně vzestup na 153 mil, poslední tři roky se to motá okolo 130 mil. tun. Je vidět, že výroba oceli velmi závisí na tom, jak se daří ekonomice - je to primární materiál, pokud další zpracovatelé (automobilky atd). brzdí, objednávají i méně oceli. V trendu ale pokles je vidět - ale pořád hutě jedou, vyrábějí obrovské množství a docela dost vyvážejí (17 mil. tun, tedy asi 15% produkce, dovoz je pak asi 23% celku, čísla kolísají).

Oproti tomu celosvětová výroba oceli mírně stoupá, nicméně velmi zvolna.

Výroba oceli je energeticky náročná - to je jasné. Z celkových nákladů nicméně tvoří energie 10-18% (podle druhu výrobku): ne málo, ale není to dominantní složka, tu tvoří zcela jasně surovina (65%). Energie zaznamenaly skok nahoru při vylítnutí do extrému v roce 2022, ale nyní jsou už skoro tam kde byly předtím.

Hlavní energetickou surovinou pro vysokopecní železo je uhlí (koks), a plyny, které si hutě vyrábějí samy (koksárenský plyn atd). U obloukových pecí je pak hlavní složkou elektřina. Záleží tedy podle typu výroby; hutě jsou samy vlastně energetickými firmami, které si řadu druhů energií vyrábějí sami a též ji exportují (teplárenství).

Nicméně, ať nezakecám otázku: hlavní příčinou poklesu je pokles poptávky. Největšími žrouty jsou automobilky, strojírenský a stavební průmysl, a víme, že poslední tři roky v tomto v EU byly slabé. Vedlejší příčinou - která se týká celého světa - jsou substituce oceli, která je těžká, lehčími materiály, jako je hliník nebo plasty. Například hliníku je v automobilech dvakrát více (219 kg vs 121 kg) než před dvaceti lety, a pokračuje to.

K pochopení dění na ocelářském trhu musíme trošku rozluštit, co se děje ve světě. Nejvíce roste Indie, kde se ocelářství stalo součástí celostátní průmyslové strategie . Indie dnes vyrábí o něco víc než Evropská unie (nicméně Indie má 3× větší populaci). Do ocelářství v Indii masívně investuje stát. Ocelářství pro Indii (ale i okolní Asii) je důležité, protože jsou to země, které se industrializují - auta, domy, vlaky, letadla. Populační růst. To vše potřebuje ocel.

Roste Blízký východ, a to z důvodu levného plynu, který jim tam prýští ze země a potřebují jej tímto „zušlechtit“. To Evropa nemá.

Čína je světově největší, protože je největší fabrikou světa, nicméně už neroste. Potřebuje ocel sama pro sebe, ale je taky velkým vývozcem.

Asie má další výhody, které Evropa nemá. Samozřejmě levnější pracovní sílu (v tomto konkurovat nelze), a má dostatek jak železných rud, tak zásob koksovatelného uhlí pro ocelárny. Je to prostě - na rozdíl od Evropy - ještě nevytěžený kontinent.

Je to opět docela komplikované, ale ať vás už moc netrápím, Evropa v tomto skutečně trpí cenovou (nákladovou) nevýhodou jak proti Číně, tak proti USA, kde je nyní zejména plyn velmi levný. (Vlastní produkce z břidlic). Sečteno a podtrženo to činí okolo 40 EUR (1000 Kč) na tunu oceli či ocelového produktu.

Protože ne každý nejspíš ví, kolik stojí finální ocel, uvedu přehled. Ta úplně nejjednodušší asi 550 EUR za tunu. Plechy 700 EUR, trubky od 1000 výš, a nejnáročnější oceli klidně od 5000 EUR za tunu výš (nerez atd). Takže ta evropská nákladová nevýhoda nejvíc bolí na nejjednodušších produktech, u těch dražších je to marginální. U těch nejlevnějších je to asi 8% cenové nevýhody, u špičkových hluboko pod 1%.

Pak jsou tu ještě povolenky. Aby evropské ocelářství nebylo příliš zatíženo, jsou povolenky na ocel - která je opravdu „uhlíkově“ velmi náročná, zejména přes uhlí - zatím odpouštěny. Jejich plné uplatnění by totiž k nákladové ceně přičetlo dalších 100 EUR/tunu, což by už mohlo mít velmi nepříjemný dopad.

Na okraj jako zajímavost uvedu, že i Čína má svůj „green deal“, který je vlastně velmi podobný evropskému. Jsou tam vlastně i povolenky, jen jsou levnější než v EU, Čína má i svou uhlíkovou daň a další omezení. Dopad je mírnější než v EU; v tomto je EU hodně přísná. Čína ale oznamuje výrazné přitvrzení.

Chápu že jsem vás zavalil spoustou informací, ale chceme-li porozumět celému obrázku, nestačí pár čar. Aspoň teď přichází čas na závěry:
1) Produkce oceli v eurozóně je setrvale silná, v čase kolísá výrazně podle ekonomických krizí nahoru i dolů, nicméně trendově mírně klesá. Evropa ocel vyváží i dováží. Celosvětově výroba mírně stoupá. Evropské ocelárny jsou vesměs v zisku, menší část ve ztrátě.
2) Hlavním důvodem evropského vývoje je pokles poptávky - slabší výkony výrobního průmyslu i stavebnictví. Důvod celosvětového růstu je hlavně v tom, že svět „dohání“, je nízká saturovanost automobily, je stále co stavět atd.
3) Ceny energií dopadají na ocelářství nepříjemně a zhoršují jeho konkurenceschopnost. Není to ale podstatný vliv, a do ceny ušlechtilejších ocelářských výrobků se propisují už minimálně.
4) Konkurence Asie, zejména Číny, je silná a rostoucí. Důvody jsou stejné jako u jiných výrobků: nižší náklady včetně mzdových, silná podpora exportu, Číňané zvládají perfektně škálování, učí se dělat stále kvalitnější výrobky.
5) A co s tím Třincem? Působí v evropském prostoru, tedy nemá vyšší náklady než např. jeho němečtí nebo rakouští konkurenti. Ostatně na polské straně hranice je slušně fungujících oceláren hned několik, má-li Třinec problémy, měl by hledat příčiny spíš uvnitř vlastního areálu. Čímž jistě netvrdím, že vyrábět ocel je procházka růžovým sadem. Podnikání bylo, je a bude těžké.
6) A co s tím Kovandou, který to jako obvykle hodil na Evropskou unii? Nic. Co už s ním. Ideálně ignorovat