Článek
Pravá pouť by neměla mít cíl. Na pouť by měl člověk vyrazit sám. Obě tyto zásady jsem porušil, ale současně jsem zachoval princip nejvyšší – vymyslel jsem si pouť svoji vlastní.
Bláhová představa, že se za devatenáct zlotých dá v centru Varšavy slušně přespat, vzala za své ihned, jakmile jsme překročili práh sjednané ubytovny. Místnost plná patrových postelí, narvaná námezdními dělníky od Charkova po Nairobi, páchla způsobem, z nějž by se pozvracel i nejotrlejší vágus z parku před centrálním nádražím. Ani plán zpít se do stavu, kdy bude v našem squatu možno zamhouřit oka, nevyšel, a tak po několika nekonečných hodinách marného převalování v posteli zavěšujeme krosny na ramena a 24. července ve čtyři ráno dáváme hostelu sbohem. Co to jen musí být za stav, když člověk přestane sám sobě smrdět a neuvědomuje si, že žije jako pes?
Cesta prázdnými ulicemi noční Varšavy má však něco do sebe. Metropole, která více než kterékoli jiné evropské město nese na svých bedrech tíhu dvacátého století, dnes z urbanistického hlediska připomíná nesourodý architektonický koktejl. Zdi někdejšího ghetta musely ustoupit fast foodům, bankám a obchodním domům. Zbyly po nich jen linie v chodníkové dlažbě a jediný dochovaný fragment. Slavné Varšavské povstání připomíná muzeum a několik ne úplně ohromujících památníků. Jako houby po dešti rostoucí supermoderní výškové budovy kontrastují s ruinami starého židovského města a pozůstatky socialistické kultury, až mezi nimi majestátní, 231 metrů vysoký Palác vědy a kultury, působí jako chudý příbuzný. Zobáky stavebních jeřábů neúprosně klovou do historického města a přetváří je v unylé modroskleněné peklo.
Severovýchodně od Varšavy vplouváme do nekonečných lánů březovo-borových hájů. Těmito písčitými cestami kdysi pochodovala půlmilionová Napoleonova armáda při tažení do Ruska. Těmito lesy šla historie – pohříchu však ne jedenkrát. Míjíme roztahané vesničky, s nezvykle velkými domy, budovanými daleko od sebe, novostavbami vsazenými přímo mezi stromy v lese. V jejich zahradách staré dřevené kříže a madony, sošky Panny Marie. Stín nacházíme v krásných polských kostelech, vůně dohořelých svící a kadidla mě na pár chvil vrací do dětství. Nedělní rána u babičky, studio kamarád, vaječná omeleta s chlebem a cesta na mši. Pravidelně se opakující ulice Napoleońska, ulice Armii Krajowej, ale v žádné vsi ani městečku nechybí ulice Jana Pavla II. Jak asi musí vypadat život člověka, že se stane světcem?
„Odkud jdete?“ vrhá s k nám nachmelený důchodce, čekající na návsi před obchodem na cokoli, co vytrhne jeho život ze stereotypu.
„Jdeme pěšky z Varšavy,“ dosedáme vedle něj vyčerpaně na lavičku.
„Ó, sedmdesát kilometrů? Pěšky? Chystáte se tady nocovat?“ diví se domorodec a zve nás na pivo. Neodmítáme, ale nakonec pivo platím já.
„Ne, máme stan. Přespáváme různě v lese nebo u řeky, kde se dá,“ vysvětluji pak mezi loky chladivého zázraku.
„Jste Ukrajinci?“
„Ne, Češi.“
„Češi? Ale i tak jste dobří,“ snaží se dědek neobratně zakrýt lehké zklamání. Zdá se, že Poláci nás mají stejně rádi, jako máme my rádi je.
Vzájemně se představujeme a během půlhodinové siesty nám Arkadiusz převypráví historii městečka. Kdysi to byl prosperující třítisícový Kamieniec, než ho Němci za druhé světové války pro jistotu hned dvakrát vypálili a obrousili na dnes šestisethlavý Kamieńczyk. Já mu na oplátku prozrazuji smysl naší cesty.
„Jurek, jsi dobrý kluk!“ loučí se s námi opakovaným objetím a po desátém stisku ruky nás posílá prohlédnout si pozůstatky Napoleonova mostu.
Narážíme na značky se žlutou mušlí hřebenatkou, což signalizuje, že nějaký čas kopírujeme svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Dojídáme se borůvkami a malinami, kterých jsou místní lesy plné. Čeká nás čtyřicet kilometrů povodím Bugu, řeky tvořící hranici Polska s Ukrajinou i Běloruskem, zpoza níž doputovaly v 6. století do střední Evropy slovanské kmeny. Je tedy naše cesta návratem ke kořenům?
Možnost vykoupat se po třech dnech v řece přichází jako dar z nebes. Plaveme nazí v životadárné vodě a cítíme se blaženě. Myju propocené, unavené tělo a po třech dnech si na chvíli připadám zase jako člověk. Po nocích v lese tentokrát táboříme u řeky, kde po obou březích planou večer rybářské ohně. Nasávám vůni pečených ryb a zase je mi deset. Dovolená s rodiči, gofry se šlehačkou a grilovaní sledi na Slnečných jazerách. Dlouho do noci zůstáváme sedět před stanem u ohniště a pozorujeme pozvolna zapadající temně oranžové slunce.
Už dávno jsme zapomněli, jaký je to pocit považovat koupel v řece za nebývalý komfort. Muset počítat každý hlt z lahve, aby bylo za pár hodin ještě co pít, dávkovat si pečlivě stravu, když obchod je v nedohlednu. Nemít se v polích kde skrýt před deštěm, kde se osušit, ohřát, kde se vyspat. Propocená kůže, do krve rozežraná od komárů, se lepí k oblečení. Zapáchající člověk začíná být sám sobě odporný. Samozvaný pán tvorstva se musí zase jednou sklonit. Vyhladovělé tělo vylučuje hutně žlutou moč. Organismus se zbavuje všeho nechtěného. Hlava se vyprazdňuje. A možná že i duše se očišťuje. Pouť je cesta k pokoře.
Ráno pokračujeme po dlouhém náspu kolem Bugu. Čeká nás posledních dvacet kilometrů. Na levé straně mohutné koryto řeky plné krotkých čápů, rozvážně nakračujících mezi rákosem s čibuky a žlutými diviznami. Léta jsem nespatřil ve volné přírodě lišku, teď hned několikrát. Po pravé ruce se v mokřadech rozprostírají rozlehlé pastviny zemědělských farem. Kam člověk dohlédne, jen ohrady s dobytkem, farmáři sklízející seno a staré dřevěné stodoly.
Loučíme se s řekou a závěr cesty nás vede zpět do hloubi borových lesů, kde je skryt a kde měl navždy zůstat zapomenut cíl naší cesty. Některá místa prý vyzařují energii. Nevím, jestli je to pravda, ale místní tvrdí, že když se koncem léta začnou vypařovat okolní lesy, je ve vzduchu cítit nahořklý pach spáleného masa a po podzimních deštích z rozmočeného mechu prosakuje hniloba a rozklad. Něco prý stále přebývá v těch stromech v Treblince, vyhlazovacím táboře, v němž bylo na ploše 600 × 400 metrů během čtrnácti měsíců zabito a v hromadných hrobech pohřbeno nebo spáleno přes 900 tisíc lidí.
„Jak se mohlo něco takového stát? Může se to snad ještě někdy opakovat?“ šeptá si u památníku, vystavěného na způsob jeruzalémské Zdi nářků, párek mladých polských turistů, když společně pietně zapalujeme svíčky. Člověku se křiví ústa do trpkého šklebu při těchto pokryteckých frázích, jak vytržených ze školních osnov občanské nauky. No samozřejmě že se to může opakovat! Jsme snad dnes v něčem jiní? Stačí jediný rozkaz a hned zítra budeme my sami horlivě házet živé děti do ohně. Náš stádní pud a strach vzepřít se sebenesmyslnějšímu pokynu shora nám nedovolí se zamyslet, jestli naše činy nejsou zvrácené. Chybí nám základní odvaha jednat podle vlastního svědomí, mít vlastní názor a svou vlastní hlavu, riskovat pro svoji pravdu. S odstupem let pak budeme v Norimberku na lavici obžalovaných srdceryvně vykřikovat: „Jsme nevinní! Byl to rozkaz, museli jsme to udělat, taková byla tenkrát doba. Vždyť nešlo neuposlechnout…“
I dnes žijeme s pocitem, že jsme jen pasivními, bezvýznamnými součástkami systému. Pořád jeden druhému smrdíme – a dokonce možná víc než tenkrát ve dvaačtyřicátém. Nikdy nepůjdou definitivně smazat rozdíly mezi národy a kmeny, mezi náboženstvími a rasami, mezi lidmi jako takovými. Je bláhové se domnívat, že něco změníme tím, že slovo černoch začneme psát s velkým „Č“ na začátku, že začneme cikána navzdory jeho vůli nazývat Romem, že z kin budeme stahovat filmy, které nejsou dostatečně rasově vyvážené nebo že budeme bořit sochy významných lidí, kteří se provinili už tím, že se nenarodili dost barevní. Těmito kroky naopak jen rozdmýcháváme v lidech pocit absurdity současného světa, kterému mnozí dnes už jen těžko dokážou rozumět, cítí se v něm ztraceni a vyhlížejí hlas, který je z toho chaosu vyvede a vrátí životu řád.
Probouzíme se časně na jehličí oroseného lesa. Není moc těch, co přespali v Treblince, a ráno odcestovali vlakem domů. „Jeď do Treblinky, měj oči otevřené, napni sluch, zadrž dech a poslouchej hlasy, které vychází z každého zrnka země. Jeď do Treblinky, čekají tam na tebe, generace za generací, nenechávej je tam o samotě,“ pobrukuje si nahlas mladá židovská dívenka na nádražní lavičce. Po pěti dnech odkládáme na peróně bílé březové hole s oblýskanými rukojetěmi, jež nás provázely celých 110 kilometrů pěší pouti. Už je nebudeme potřebovat. Třeba poslouží poutníkům, co přijdou po nás. Snad si je někdo alespoň naláme na oheň, aby se v noci zahřál.
Možná jsme ale společně s nimi odložili i něco víc.
