Mistrovský podraz na všechny strany. Erdoğan se vysmál NATO i Rusku a z války staví vlastní velmoc

Kořeny tohoto složitého diplomatického tance sahají hluboko do konce patnáctého století a jsou definovány neustálým imperiálním soupeřením mezi carským Ruskem a osmanským Tureckem. Zejména brutální ruský tlak na jih v osmnáctém století zanechal v tureckém strategickém myšlení hlubokou a nezahojitelnou stopu. I proto je dnes Moskva v uvažování tureckých lídrů vnímána jako rušivý a mimořádně ambiciózní rival, který vyžaduje nanejvýš opatrné a citlivé zacházení.

Po bipolární éře, kdy ideologický antagonismus studené války držel obě země v pozoru, začala Ankara hledat novou strategickou relevanci a pokusila se stát západním předmostím na východ, což nevyhnutelně narazilo na ruské plány. Skutečným zlomem se však stala až válka v Sýrii, kde napětí v roce 2015 vyeskalovalo do přímé vojenské konfrontace a sestřelení ruského bombardéru.

Tehdy se vztahy ocitly na absolutním bodu mrazu, ale namísto zničující války přišla překvapivá omluva prezidenta Erdoğana, která oběma mocnostem umožnila navázat vysoce pragmatickou pracovní spolupráci přímo ve válečných zónách. Zrodil se tak zcela nový model mezinárodní interakce, ve kterém aktéři dokážou balancovat na hraně antagonismu a spolupráce a přetavit vzájemné napětí do dlouhodobého strategického trendu.

Tento cynický, ale efektivní mechanismus se naplno ukázal v roce 2020 během války o Náhorní Karabach. Turecko se tehdy vojensky postavilo za Ázerbájdžán, čímž cíleně podkopalo dosavadní status quo s jasným úmyslem – vyšachovat ze hry tradiční západní aktéry, tedy Spojené státy a Francie, a zajistit si pevné místo u jednacího stolu.

Ačkoliv ruský prezident Vladimir Putin považuje Kavkaz za výhradní ruskou zónu vlivu a přítomnost člena NATO by pro něj byla za normálních okolností neakceptovatelná, Moskva tureckou tvrdou sílu překvapivě využila ve svůj prospěch. Ruskému Kremlu totiž turecké vměšování pomohlo znovu si podřídit arménskou vládu premiéra Pašinjana, která se předtím začala orientovat na Spojené státy a nyní se opět stala závislou na moskevské ochraně. Obě velmoci tak napříč konflikty s úspěchem aplikují takzvaný syrský scénář – společně a cíleně izolují západní státy z rozhodovacích procesů, maximalizují vlastní zájmy a své lokální spojence bez milosti degradují na pouhé zástupce. I když proti sobě vedou zástupné války, dokážou ze vzájemné izolace ostatních dokonale profitovat.

Zatímco v politické rovině si Ankara uchovává suverénní postoj, v ekonomice narazila na tvrdou realitu své vlastní zranitelnosti. Turecké hospodářství je fatálně závislé na dovozu ruských energií, jelikož země nedisponuje přírodními zdroji k pokrytí vlastních potřeb. Ruská federace pro Turecko představuje absolutně klíčového dodavatele zemního plynu, ropy i uhlí, což je navíc fyzicky ukotveno v obřích infrastrukturních projektech, jako jsou plynovody Blue Stream a TurkStream.

Tato pupeční šňůra došla tak daleko, že v roce 2022 Moskva saturovala téměř 40 procent veškerých tureckých plynárenských potřeb a za pomoci masivních daňových úlev staví i první tureckou jadernou elektrárnu Akkuyu. Není proto divu, že když po invazi na Ukrajinu začal Západ stavět neprostupně sankční zdi, Ankara se s argumentem, že nenechá svůj průmysl padnout a občany mrznout, odmítla připojit. Namísto toho z krvavé války udělala ekonomickou příležitost – Turecko zdvojnásobilo nákupy ruské ropy, stalo se třetím největším celosvětovým konzumentem Putinových fosilních paliv, a dokonce ruskému úsilí dočasně poskytlo útočiště pro platební systém Mir, načež z Kremlu zazněl návrh udělat z Turecka hlavní mezinárodní plynárenský uzel.

Tento hospodářský pragmatismus má však i svou druhou, mnohem dravější tvář. Zatímco Turecko prohlubuje vazby s Ruskem, potichu v postsovětském prostoru buduje takzvaný Střední koridor – strategickou tranzitní tepnu propojující Asii a Evropu, která zcela záměrně obchází území Ruska a Íránu. Ankara spoléhá na to, že díky letité celní unii s Evropskou unií dokázala silně industrializovat svou ekonomiku a dosáhnout vysoké rozmanitosti exportních produktů.

Turecko dnes představuje klíčového obchodního partnera pro Kavkaz a Střední Asii, kde se snaží navázat region na evropské hodnotové řetězce a vyhnout se ruskému i čínskému vlivu, a to i s vidinou budoucí klimatické migrace. Moskva na tuto ekonomickou diverzifikaci pochopitelně reaguje nátlakem a tvrdým vydíráním – když se Arménie začala sbližovat se Západem, Kreml jí obratem zakázal vývoz květin i mléčných výrobků a zadržel předplacené zbraně. A pokud kazašská vláda projevuje samostatnost a hledá exportní trasy přes Ázerbájdžán, na ruských ropovodech se rázem objevují zcela účelové „poruchy“.

Z pohledu Severoatlantické aliance představuje moderní Turecko těžko srozumitelný úkaz. V dobách studené války šlo o neochvějného strážce jižního křídla Evropy, jehož prozápadní směřování v NATO bylo zcela nezpochybnitelné. Trhliny v tomto spojenectví naplno odstartovala až americká invaze do Iráku v roce 2003, která v Ankaře zažehla obavy ze vzniku kurdského státu, načež američtí vojenští plánovači začali na Turecko pohlížet spíše jako na blízkovýchodního soupeře.

Skutečný zlom, který razantně urychlil odklon od Západu, ovšem přinesl až zpackaný vojenský puč v roce 2016. Zatímco západní lídři reagovali opatrně a jejich výzvy ke zdrženlivosti budily v Ankaře dojem nepřátelství, Vladimir Putin nečekal, okamžitě zvedl telefon a nabídl prezidentu Erdoğanovi plnou politickou podporu. Tato psychologická výhra otevřela Kremlu dveře k rozbití proamerických aliancí, což na vojenské úrovni vyvrcholilo bezprecedentním tureckým nákupem ruských obranných systémů S-400.

Za tuto troufalost Washington v roce 2020 uvalil sankce a Turecko definitivně vyloučil z programu stíhaček F-35, což zhatilo plány na modernizaci letectva a v Černém moři posílilo vojenskou rovnováhu ve prospěch Ruska. Celou tuto disonanci podtrhuje fakt, že ačkoliv dokumenty NATO jasně označují Moskvu za největší hrozbu, Turecko otevřeně projevuje zájem o vstup do uskupení BRICS.

Bylo by však obrovskou chybou považovat Turecko za pátou kolonu Moskvy. Navzdory hluboké provázanosti nesklouzlo k podřízení se ruským zájmům a v probíhající ukrajinské válce drží neobyčejně komplexní pozici. Na jedné straně pije Západu krev obcházením sankcí, ale na straně druhé dodává ukrajinské obraně kritické útočné drony Bayraktar, které hned v prvních měsících invaze mimo jiné pomohly potopit ruský křižník Moskva.

Hned v počátcích konfliktu navíc Ankara suverénně uzavřela strategické úžiny Bospor a Dardanely pro ruské válečné lodě, čímž omezila agresorovi flotilu, a stala se nepostradatelným mezinárodním mediátorem při výměně zajatců a dohodách o vývozu obilí. Za tímto zdánlivým zmatkem v aliančních vazbách se ukrývá tvrdě revizionistická doktrína zvaná „Modrá vlast“, jejímž cílem je etablovat Turecko jako plně autonomní regionální mocnost operující od Středozemního moře až po Střední Asii.

Je to stát, který pro svou bezpečnost nadále potřebuje fungovat uvnitř NATO – jak ostatně ukazuje společné odminovávání Černého moře po boku Rumunska a Bulharska v roce 2024 –, ale zároveň si z východních i západních aliancí vybírá exkluzivně jen to, co mu právě geopoliticky vyhovuje.

Mír i válka se pro Ankaru dnes už staly pouhými nástroji k rozšiřování vlastního vlivu. V rozvráceném světě Turecko pochopilo, že největší moc neleží v bezvýhradné oddanosti jedné straně, ale ve schopnosti udržovat všechny aktéry v nejistotě. Dokud bude tento chladnokrevný pragmatismus vynášet dividendy, turecká moc bude dál neúprosně růst přímo v puklinách mezi Ruskem a Západem.

[1] Friend and Foe: Russia–Turkey relations before and after the war in Ukraine. 28. 02. 2023. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09592318.2023.2185443

[2] How Russia, Turkey and Iran are reshaping the Caucasus. 24. 07. 2025. Dostupné z: https://kalam.chathamhouse.org/articles/how-russia-turkey-and-iran-are-reshaping-the-caucasus/

[3] How Turkey Can Help the Economies of the South Caucasus to Diversify. 23. 02. 2026. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/europe/research/2026/02/how-turkey-can-help-the-economies-of-the-south-caucasus-to-diversify

[4] Russia’s imperial approach toward Armenia and Azerbaijan has backfired. 16. 07. 2025. Dostupné z: https://www.atlanticcouncil.org/blogs/new-atlanticist/russias-imperial-approach-toward-armenia-and-azerbaijan-has-backfired/

[5] Turkey–Russia Partnership in the War over Nagorno-Karabakh. 19. 11. 2020. Dostupné z: https://www.swp-berlin.org/10.18449/2020C53/

[6] Turkey’s Evolving Geopolitical Strategy in the Black Sea. 04. 12. 2024. Dostupné z: https://www.fpri.org/article/2024/12/turkeys-evolving-geopolitical-strategy-in-the-black-sea/

[7] Understanding Türkiye’s Entanglement With Russia. 15. 10. 2024. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/russia-eurasia/research/2024/10/understanding-turkiyes-entanglement-with-russia

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Nový článek publikuji každé úterý. Můžete mě sledovat na Medium.cz pro pravidelný přísun exkluzivního obsahu.

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!