Článek
V noci z 23. na 24. dubna bylo v Konstantinopoli zatčeno 235 významných arménských intelektuálů, během několika týdnů se počet zadržených vyšplhal na 2 345. Tato událost dala do pohybu děsivou mašinerii útlaku a vyhlazování, která zasáhla celé arménské obyvatelstvo Osmanské říše.
Zatčení arménské elity v Istanbulu nebylo náhodným aktem. Bylo to promyšlené spiknutí unionistů, radikální frakce Osmanské říše, která usilovala o centralizaci moci a dominanci Turků nad ostatními etniky. Unionisté vnímali Armény jako hrozbu pro svůj etnonacionalistický projekt a viděli v jejich eliminaci cestu k upevnění své moci.
První vlna zatčených byla rozdělena na dvě části. Politici byli uvězněni v Ajaši pod přísným dohledem, zatímco ostatní intelektuálové byli internovaní v Čankali s omezenou svobodou pohybu. Mnozí z nich, včetně těch z Ajaše, byli později zavražděni. Další byli propuštěni s podmínkou, že se nevrátí do Istanbulu, ale ani s platnými dokumenty nebyli v Anatólii v bezpečí. Někteří se po intervencích vlivných přátel u vlády mohli do Istanbulu vrátit, ale i jejich osud byl nejistý. Slavný arménský skladatel Komitas se po prožitém traumatu duševně zhroutil a strávil zbytek života v léčebně.
Druhý den po zatčení arménské elity, 25. dubna 1915, začala bitva o Galipolli, která se stala jedním z hlavních bojišť první světové války. V této kruté bitvě utrpěly obě strany obrovské ztráty, což unionisty jen utvrdilo v jejich přesvědčení, že je nutné eliminovat Armény, které vnímali jako potenciální hrozbu pro stabilitu říše.
Vyloďování jednotek ANZAC u Gallipoli
Válka dala unionistům záminku pro zahájení masových deportací Arménů. Telegrafické rozkazy k deportacím dorazily do Vanu a Bitlisu 6. května a do Erzerumu 12. května. V druhé polovině měsíce se počet míst určených k deportaci rychle rozrůstal. Právní rámec pro deportace přišel až několik dní po společném prohlášení dohodových mocností, které odsoudily masakry Arménů a varovaly osmanskou vládu před následky.
Návrh „Dočasného deportačního zákona“, který nikde Armény výslovně nezmiňuje, vzešel z iniciativy Taláta Paši a byl vládou přijat 30. května 1915. Zákon umožňoval „přesídlit“ ty, kteří narušovali válečné úsilí, a poskytoval výjimky pro katolíky, protestanty, nemocné slepé, rodiny vojáků atd. Jeho dodatek z 10. června měl ošetřit náležité nakládání s majetkem, dokud se přesídlení nevrátí. Zákon však sloužil pouze jako oficiální krytí vyhlazovací kampaně a krádeže obrovských rozměrů.
Arménští civilisté pochodují do nedaleké věznice
V praxi byli deportováni téměř všichni Arméni, včetně žen, dětí a starců, i z klidných oblastí vzdálených stovky kilometrů od fronty. Na cestě je pak čekaly pochody smrti a masakry. Zákonem stanovené výjimky byly respektovány jen v menšině případů. Majetek nashromážděný po generace posloužil k vytvoření muslimské buržoazie, zajištění potřeb muslimských imigrantů, armády a dalších státních výloh.
Deportaci se dalo vyhnout přestoupením k islámu. Tato praxe byla ovšem na mnoha místech opuštěna, protože konvertovalo příliš mnoho Arménů. Někde byla vyhlazovací politika vlády uplatňována i navzdory již proběhlým konverzím. Obyvatele Istanbulu a Izmiru z větší části zachránila před deportacemi závislost ekonomiky na místních arménských elitách a případný zahraniční tlak.
Mimo členů Arménské apoštolské církve se deportace týkaly i menšin arménských katolíků a protestantů. Diplomatické tlaky a snahy křesťanských misionářů někdy dokázaly pro tyto skupiny vyjednat výjimky, ale jejich uplatnění nebylo jisté.
Pozůstatky Arménů zmasakrovaných v Erzincanu
Vyvražďování měly na starosti skupiny katů pod velením Zvláštní organizace, tajné organizace unionistů úzce spojené s ministry Talátem a Enverem. Jednotky Zvláštní organizace prováděly masakry obvykle ve spolupráci s četníky nebo kurdskými kmeny.
Masakr Arménů tak, jak je nakreslil očitý svědek
Poválečné Turecko dodnes odmítá uznat systematické vyvražďování Arménů jako genocidu, což ovlivňuje mezinárodní vztahy Turecka dodnes, zvláště s Arménií. Pokud budete v Turecku nahlas mluvit o arménské genocidě, dopustíte se „urážky tureckého národa“ a můžete dostat 2 roky vězení.
