Článek
Týdenní bojovka s pětiletou dcerou byla plná dobrodružství, bolavých nožiček a od borůvek flekatých kalhot.
Dal jsem princezně dopolední odpočinek. Po strastiplné cestě ze zoo, kterou jsme stejně nenašli (až druhý den autem), potřebovala načerpat síly několika hodinami skákání na trampolíně a honěním motýlů na louce. Využil jsem chvíli klamného klidu k vyhledání další nápadité atrakce, kterou nebudeme muset hledat. Výběr padl na obec Nové Hrady.
V obci je hrad, zámek, kašna s vejcem, dětské hřiště a relativně levná jídelna. Dokonalá kombinace, která zajistí zábavu dceři a klid tatínkovi.
Ovšem to bych nebyl já, kdybychom jeli jednoduše autem. Náležitě podrobně jsem prostudoval jízdní řád a rozhodl, že pojedeme vlakem. Ráno na nádraží jsem ovšem zjistil, že je výluka na trati a pojedeme náhradním autobusem. Pokud se tomu tedy dá říkat autobus.
Přijela trochu větší dodávka, rozletěly se dveře a pobídkou: „Fofrem, máme zpoždění!“ jsme byli vtáhnuti do prostoru, kde už bylo asi patnáct předškolních dětí a několik vychovatelek. Vedro k zalknutí. Pobrekávání diblíků. Nervózní řidič. Idylka vhodná k výletu jak vyšitá.
Navíc byl řidič nejspíš povoláním závodník. Na úzkých cestách valil autobus sice povolenou rychlostí, ovšem stylem brzda–plyn. My cestující, napodobujíc pohyb kuželek na bowlingové dráze, jsme jen trnuli, jestli nepotkáme protijedoucí vozidlo s podobným typem za volantem. Naštěstí po chvíli řidič houkl: „Nové Hrady!“ A to nás vysvobodilo ze spárů strašného drakobusu.
Tak hurá. Vyrazíme na hrad. Mrknul jsem na mobil do mapy, označil hrad a nechal vypočítat trasu. „Nebudu přeci bloudit po městě jako lufťák,“ pomyslel jsem si. „K cíli zbývá pět kilometrů,“ oznámila navigace a mě polilo horko. Tušil jsem další rodičovský kiks. A taky, že ano. Nové Hrady mají nádraží dost daleko od obce. A musel bych jít s holkou po frekventované silnici. Naštěstí jsem dceři neoznámil cíl cesty. Zachoval jsem zdání samozřejmosti a rezolutním: „Jdeme,“ vyrazil na cestu do srubu.
A tak jsme se vydali na další dobrodružnou výpravu. Už za první zatáčkou nás potkala liška. Ležela podél silnice a nebyl na ni pěkný pohled. Navíc bylo teplo. Dcerka omrkla exemplář, řka, že včera v té zoo vypadala jinak. Za další kilometr jsme potkali ježka v podobném rozpoložení. To už nekomentovala. Naštěstí jsme vcházeli do lesa.
Využil jsem nabízené šance a rozložil na malém palouku celtu s tím, že si dáme svačinku, natrháme borůvky a třeba i zbyde čas na drobný šlofíček pro tatínka. Zbyl. Když jsem se po několika minutách vzbudil s pocitem vlhka na rtech, nestačil jsem valit oči.
Svačina
Malá vizážistka využila mého spánku a přítomnosti borůvek k mému zušlechtění. Udělala ze mě borůvkovou princeznu. Nehtíky zabarvené do fialova, víčka jakbysmet a rty zdobil klaunský úsměv od ucha k uchu. Můj obraz v kameře u mobilu mi připomněl postavu Jokera s Jackem Nicholsonem. Holka se kupodivu nevyděsila.
Hráz - Smutný rybník
Občasní cyklisté a kolemjdoucí turisté však ano. Joker si vede za ruku malou holčičku lesem. Čekal jsem, kdy se ozvou policejní sirény a řev: „Nech tu holku na pokoji, úchyle! Lehni si a ruce za záda!“ Pro jistotu jsem uhnul z trasy.
Rybník Smutný
Nic se však neozvalo, a tak jsme po hrázích rybníků nakonec dorazili zdárně domů. Hodné, chápající a příšerně ukňourané dcerušce jsem uvařil špagety. Když se nacpala a v následném videohovoru s maminkou mě náležitě sepsula, odešla opět na několik hodin „odpočívat“ na trampolínu.
Stopař
