Článek
Dcera si hraje na zemi.
Slunce už dávno zapadlo, ale v jejím světě je ještě světlo. Rozestavěla si plyšáky do kruhu a každému přidělila roli. Medvěd je doktor. Zajíček má narozeniny. Panenka je dneska odvážná.
Směje se.
A já se dívám na ni. A pak na něj.
Stojí opřený o futra. Ne úplně v pokoji. Ne úplně mimo něj. Ruce v kapsách. Ramena lehce shrbená, jako by nesl něco těžkého, co není vidět.
Dívá se na dceru, ale jako by ji úplně neviděl.
Přemýšlím, co se mu asi honí hlavou.
Poslední dobou je tišší.
Ne že by nemluvil. Mluví. Ptá se, jak bylo ve školce. Směje se jejím historkám. Opraví kapající kohoutek. Zaplatí složenky.
Ale mezi těmi větami je něco navíc. Ticho, které tam dřív nebylo.
Večer nechává běžet zprávy déle než dřív. Ne proto, že by chtěl poslouchat. Spíš jako by čekal, že mu někdo konečně řekne něco uklidňujícího.
Neříká.
„Tati, pojď si hrát!“
Usměje se. Přijde. Sedne si na koberec. Nešikovně drží plyšáka a předstírá hluboký hlas.
Dcera je nadšená.
Já vidím, jak se snaží.
A přemýšlím, čeho se bojí.
Možná jsou to peníze.
Možná práce.
Možná svět.
Možná všechno dohromady.
Vím, že si to nechává pro sebe. Nechce mě zatěžovat. Nechce kazit večer. Nechce, aby dcera cítila, že něco není v pořádku.
Chrání nás tichem.
Jenže ticho někdy zní hlasitěji než slova.
Dívám se, jak dcera kreslí. Dneska je to dům. Má obrovská okna a střechu až do nebe. „Tady budeme všichni,“ říká.
On přikývne. Příliš rychle.
Možná přemýšlí, jestli ten dům jednou unese víc než jen pastelky. Jestli unese splátky. Jestli unese svět, který je čím dál hlasitější.
Možná přemýšlí, co by dělal, kdyby se něco opravdu pokazilo.
Možná si v hlavě přehrává scénáře, které nikdy neřekne nahlas.
Když dcera odběhne pro další papír, zůstane chvíli sedět.
Dívá se do země.
„Jsi v pohodě?“ zeptám se potichu.
Zvedne oči a usměje se tím známým, uklidňujícím úsměvem.
„Jasně.“
To slovo je lehké. Ale jeho pohled těžký.
Vím, že chce být silný.
Vím, že si myslí, že jeho úkolem je držet svět pohromadě. Že když se on rozsype, rozsype se všechno.
Ale někdy přemýšlím, jestli ho netíží právě tohle.
Ta představa, že musí unést víc, než je lidské.
Dcera mezitím lepí na dům papírové srdce.
„To je, aby byl bezpečný,“ vysvětluje.
Podívám se na něj.
Možná se bojí o nás.
Možná o ni.
Možná o budoucnost, kterou nemůže spočítat ani naplánovat.
Možná jen poprvé opravdu cítí, že svět není samozřejmý.
Sedím mezi nimi.
Mezi dětským smíchem a jeho mlčením.
A říkám si, jestli by mu pomohlo, kdybych mu řekla, že nemusí být hrdina. Že nemusí všechno držet sám. Že i já vidím ty zprávy. I já slyším ten hluk za zdí.
Dcera zvedne obrázek.
„Mami, je to hezký?“
Je.
Je krásný.
Podívám se znovu na něj.
A přemýšlím, jestli mu to dokážu říct taky.
