Článek
Představte si, že jedete po dálnici. Dodržujete rychlost, protože máte v autě dítě a nemáte potřebu testovat, kolik bodů se vejde do řidičáku.
Za vámi se objeví chlapík, kterému vaše představa o bezpečné jízdě poněkud komplikuje život. Bliká. Tlačí se na vás. Jste nervózní. Dáte blinkr, aby předjel. Nic! Ještě víc se přilepí. Tečou vám nervy. Bojíte se o dcerku. Tak brnknete o brzdový pedál. Něco ve smyslu: „Netlač se na mě, troubo. Vezu dítě!“
Jo, nemá se to. Jenže stres dosáhl vrcholu a pedál je na dosah.
Bez reakce. Nebo lépe. Bez pozitivní reakce. Maník šlápne na plyn… a vybrzdí vás. Nejspíš koukal na moc akčních filmů. Sopka z ega a vzteku právě explodovala.
Musíte zastavit a čelit spalující nenávisti.
Chlapík vystoupí, přijde k vašemu autu a otevřeným oknem vás začne mlátit (tzv. pošťuchovat). V duchu si nadáváte za otevření okna. Proud agrese má volnou cestu nejen k vám. Vedle vás sedí dítě. Všechno vidí. Možná křičí. Možná se bojí tak, že ze sebe nedostane ani hlásku.
A teď otázka.
Co kdybyste místo palubní kamery měli po ruce pistoli?
Ne, tohle není návod na ozbrojenou výchovu řidičů ani reklama na české zbrojní oprávnění. Je to myšlenkový experiment inspirovaný skutečným případem z dálnice D6 u Jesenice, kde agresivní řidič napadl ženu před její osmiletou dcerou.
A protože se mi v hlavě občas potkávají až tři neurony, z nichž jeden má právnické ambice, druhý je ajťák, který by nejraději všechno vyřešil restartem a třetí je fotr s potřebou rozšlapat každého, kdo mi ohrozí děti na životě, začal jsem přemýšlet.
Co by se stalo, kdyby ta žena měla zbraň? Nebo jinak. Co bych udělal já s třemi dětmi a omlácenou Dacií?
Nutná obrana
Český zákon zná institut nutné obrany. Člověk smí odvracet přímo hrozící nebo trvající útok. Obrana přitom nemusí být stejně silná jako útok, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená jeho způsobu.
Jinými slovy: nemusíte čekat, až vám agresor vysvětlí, kterou část obličeje hodlá reklamovat. A nemusíte ani dostat první ránu, pokud je útok už bezprostředně hrozící.
Jenže zákon není počítačová hra. Nemáte tři životy, tlačítko pro vrácení posledního tahu ani možnost zastavit čas a zavolat si na pomoc někoho, kdo tomu rozumí. V reálném životě máte několik vteřin. Adrenalin. Strach. Děti vedle sebe. A proti vám člověka, který se právě rozhodl, že pravidla silničního provozu jsou osobní urážkou jeho majestátu.
Kdyby žena vytáhla pistoli a její hrozba útok zastavila, mohla by jednat v nutné obraně. Kdyby vystřelila, právní posouzení by záviselo na konkrétních okolnostech. Nelze předem říct, že by šlo o oprávněnou obranu, stejně jako nelze automaticky tvrdit opak.
Je to ježek v kleci, kterého nikdo nechce vytahovat ven.
Restart
Zkusme si představit alternativní konec. Agresor začne otevřeným oknem napadat řidičku. Ta se brání a vytáhne legálně drženou pistoli. Najednou se situace změní. Muž, který ještě před chvílí rozhodoval o tom, kdo pojede v levém pruhu, musí řešit úplně jiný problém. Už není jediným člověkem v autě, který může určovat pravidla.
Co udělá? Ustoupí? Začne couvat? Zavolá policii a oznámí, že ho někdo ohrožoval zbraní?
A co žena? Dokáže v té chvíli rozlišit, jestli útok skutečně skončil? Co když se muž otočí, ale pak se znovu vrátí? Co když zbraň vytáhne příliš brzy? Co když ji použije ve chvíli, kdy už to nebylo nutné?
Nejsou to akademické otázky. Jsou to přesně ty okamžiky, které odlišují právo na sebeobranu od tragédie, po níž už nikdo nic nevezme zpátky. Právníci potom budou rozebírat sekundy. Znalecké posudky budou rozebírat vzdálenosti. Soud bude zkoumat, co kdo mohl vnímat a co mohl rozumně očekávat. Jenže ta žena tam v tu chvíli nebude stát s trestním zákoníkem v ruce. Bude tam stát jako člověk, který se snaží ubránit sebe a možná i své dítě.
Nepříjemný paradox
Kdyby se žena ozbrojená pistolí dokázala ubránit bez jediného výstřelu, mohl by někdo říct, že zbraň fungovala jako účinný prostředek odstrašení.
Kdyby vystřelila a útočníka zabila, začala by úplně jiná kapitola. Vyšetřování, výslechy, právní posuzování a nejistota, jestli její jednání naplnilo podmínky nutné obrany.
A kdyby zbraň neměla?
To už víme. V případě z D6 se žena stala obětí fyzického útoku a její dcera tomu přihlížela. Neznamená to, že by pistole všechno vyřešila. Možná by situaci zhoršila. Možná by útočníka odradila. To už se nikdy nedozvíme. Ale samotná otázka je legitimní.
Jakou mám možnost, když mě někdo napadne v autě, před vlastními dětmi, a rozhodne se, že násilí je nejrychlejší způsob, jak si vyřídit „zásadní spor"?
Můžu se pokusit bránit taškou s učebnicí psychologie uvnitř. Můžu volat o pomoc a rychle vytočit 158. Můžu doufat, že útočník přestane. Můžu mít zbraň. A já mám zbraň. Jenže s ní přichází také odpovědnost, riziko a nutnost rozhodovat se ve chvíli, kdy člověk nemusí být schopen uvažovat tak klidně jako my teď u monitoru.
Kdo je tady vlastně blázen?
Nechci z toho dělat agitku za pistoli do každé přihrádky. Už tak tam vozíme dost věcí, které by při prudkém brzdění mohly někoho zabít. A nechci ani tvrdit, že každý člověk s řidičákem je potenciální vrah.
Většina řidičů se dokáže pohádat, zanadávat si a pokračovat v cestě. Někteří si možná doma ještě přehrají, jak jim ten pitomec nedal přednost. Pak si uvaří kafe a život jde dál.
A pak jsou lidé, kteří kvůli takové prkotině vystoupí z auta a začnou mlátit cizího člověka. Problém není dálnice ani levý pruh. Je to člověk, který považuje vlastní vztek za dostatečný důvod k násilí.
A právě proto mě ta otázka s pistolí zneklidňuje. Nechci žít ve světě, kde je zbraň podmínkou bezpečného návratu domů. Nechci ale ani svět, ve kterém má agresor navrch jen proto, že je ochoten zajít dál než jeho oběť.
Tak co s tím? Upřímně nevím. Možná… připravit se v mezích zákona a vlastního svědomí. Děti taky. Nebudu tu věčně.
Jsem jen ajťák, který se občas snaží pochopit lidi. A někdy mám pocit, že kdybych lidské chování napsal jako program, kompilátor by mi oznámil, že takovou míru nesmyslu odmítá zpracovat.
Jenže lidský život nemá tlačítko Restart. Já vím, děsné klišé. Ale kecám?
A ta osmiletá holčička na D6 si zasloužila především to, aby nemusela zjišťovat, jak vypadá dospělý člověk, kterému přeskočí.
A jestli k tomu, aby se člověk cítil bezpečně ve vlastním autě, potřebujeme pistoli, pak jsme možná začali řešit úplně špatný problém.
Použité zdroje:
