Článek
Vyrůstal jsem v době, kdy jen pouhá návštěva psychologa nebo psychiatra, znamenala trvalé stigma blázna. V lepším případě alkoholika či feťáka. Od mládí jsem se jim (psychologům) vyhýbal jak čert kříži. Situace se změnila až na vojně. Jako vojenský řidič jsem musel několikrát absolvovat rozličné psychotesty, ve kterých zjišťovali, jestli náhodou nebudu chtít nabourat s nějakým generálem. Zjistili, že chtít nebudu a já měl na papíře potvrzení o utrpěné inteligenci a absenci podstatnější psychické vady. S tím jsem si vystačil až do narození druhého kluka.
V době, kdy mladšímu synovi byli cca dva roky, pojala má tehdejší manželka podezření, že mám nějakou psychickou deformaci. Možná rovnou nemoc. Padaly diagnózy typu: psychopat, sociopat, dement či idiot. Vzhledem k tomu, že bývalá paní Columbová nemá lékařské vzdělání, nechávaly mě její diagnózy po nějaký čas klidným. Avšak stokrát opakovaná lež se může stát pravdou a já pro jistotu vyhledal psychologickou pomoc. Co kdyby náhodou.
Paní doktorku jsem si našel v sousedním městě. Měla tolik titulů, tolik ocenění a v tolika jazycích, že jsem se začal obávat nejhoršího. „To bude nějaká seschlá intelektuálka, která mě hned ve dveřích označí za idiota,“ šrotovalo mi v hlavě. Po zaklepání mi přišla otevřít usměvavá paní ve středních letech. Okamžitě mi byla sympatická. Ještě než se stačila usadit, jsem vyhrkl: „Zajímalo by mě, jestli nejsem nějaký pat.“ Po jejím nechápavém pohledu upřesňuji: „Psychopat, sociopat…atd.“ A doktorka málem spadla pod stůl. Její smích mi byl zárukou, že si budeme rozumět.
Moje zcestná představa, že se budeme bavit, do kolika jsem se počurával, či jestli matku miluji jinak než jako matku, se ukázala zcela lichou. U dobré kávy, nebo čaje jsme několik sezení probírali obyčejný životaběh. Ba dokonce lokální drby. Alespoň mně to tak připadalo. Zčista jasna se slyším říkat: „…a to mi na sobě nejvíc vadí.“ Všemi mastmi mazaná doktorka ze mě nenásilně vytáhla veškeré informace, které ji zajímaly. Ty tituly a ocenění nemá jen tak.
Pak už to šlo ráz na ráz. Podala mi psychologické koště, naučila s ním zacházet a já ve své hlavě vymetal jednu pavučinu za druhou. Dokonce se mi podařilo na ní vymámit nějaké ty testy. Koukal jsem na fleky, vyplňoval testy a rychle odpovídal na otázky. Ukázalo se, že jsem nenormálně normální. S tím se dá žít.
Vřele doporučuji všem pravidelný úklid ve své hlavě. Pokud to umíte s psycho-koštětem a zvládnete to sami, tak vám závidím. Já jsem potřeboval doškolovací kurz. Poznatky od paní doktorky úspěšně aplikuji na své potomky. Úklid dětského pokoje není jejich silná stránka, ale v hlavě jsou bez pavučin. Tak hlavně ať jim to vydrží.
