Článek
To bude zase komentářů a příběhů, jak děti ruší klid, ničí okolí a neumí se chovat. Taktéž bude probírána národnost či rasové příslušenství jednotlivých pulců. Budiž. Já na to koukám úplně jinak.
Otevřu balkon v pátém patře a v tu ránu mám plný byt dětí. Mánička řve na Cipíska kvůli ukousnuté čokoládě, Amálka cepuje Emanuela, že jí rozbil bábovičku, a Česílko mlátí do Rákosníčka. Nejspíš bubnem, protože slyším tamtamy Rychlých šípů.
Takto to vidím a hlavně slyším já. Nebo lépe. Vnímám. Nejspíš na to má vliv zastydlá puberta a otcovství tří dětí, ale tato kakofonní hudba života mi doplní energii rychlostí warpového jádra. Vidíte, už zase. Star Trek. Já si prostě nedám říct.
Dobře, pro neznalé to vysvětlím na českém filmu Akumulátor 1. Stejně jako hlavní hrdina vysával energii z laviček a dětí ve školce, já parazituji na vyzařované zvukové energii dětí na hřišti.
A to ani nemusím vyjít na balkon (i když tam je to nejlepší). Stačí se uvelebit na gauči, natáhnout nohy, zavřít oči a vnímat. Aha, tohle ječí sousedovic Hurvajs. Už zase nemá boty. Chudák jeho mamka Manka. Hm, tomu Soptíkovi od naproti asi vypadl další zub, šišlá o sto šest. Ten IT Rumcajs, co jsem s ním posledně pomlouval AI, zase přivedl dvojčata. Bob a Bobek si dávají co proto. Proč jim, proboha, kupují i stejné hračky. Zase se hádají o kyblík.
Dobíječka
„Tati, půjdeme na hřiště?“ vytrhne mě z rozjímání naše malá Ronja. Jenže já už tam půl hodiny jsem a nechce se mi zvedat z gauče. „Chvilku počkej, já se dobiju a půjdeme. Vezmeš si kolo, nebo koloběžku?“ houknu na již obutou dceru, která mi netrpělivě podává šortky, abych už už seskočil z dobíječky a těžce nabitou energii zase vydal. „Ty naše loupežnice, už jdu. A to kolo vezmu já. Stejně bys mě pro něj zase poslala.“
Takže tohle je můj sluchový pohled na dětské hřiště. A víte, že je mi úplně jedno, jestli tam řve česká Mánička, ruská Máša nebo ukrajinský Petryk Pjatočkin? Na funkci to nemá vliv.
Je pravda, že vzdálený dojem z bytu a přítomný dojem ze hřiště se zásadně liší. Dobíjecí efekt je ten tam a Bob s Bobkem mi začínají lézt na nervy. Hurvajzovic mamka je pěkná semetrika. Ječí víc než její synátor. Soptík vysypal mojí Ronje na hlavu písek a ta mu jednu šlehla lopatkou. A sakra! Pat a Mat hadr. Holka se bude muset svléknout u dveří, já asi taky.
Po několika hodinách extrémní spotřeby energie odvolám loupežnici a z pomsty jdeme odčerpat kousek té pohody i prodavačkám do blízkého supermarketu. Pořízením nanuka a velmi otravnou palbou: „Tati, můžu tohle? Můžu tamto? Proč má ta paní flek na zadku? Ten dědeček nemá zuby! Proč?“ dorážíme vyčerpaný personál půl hodiny před zavíračkou.
Sebe taky!
A jde se domů. Předám energií oplývající dceru manželce, otevírám balkon a jdu se zase nabíjet.
Smůla. Řve soused!
