Článek
Většina z nás musí chodit do práce. Velká část této většiny „chodí“ autem, nebo MHD. I když nemusí. Já to mám do práce 2-3 km. Podle toho kudy jdu a jakou mám náladu. Přibližně 1000 km za rok. Do práce a zpět. Neřeším dopravní zácpy, nechytá mě tik v oku, když musím objet cyklistu a nehrozí, že v zápalu řidičského amoku přejedu člověka.
Jako chodec nacházím dostatek pohybu a kratochvílí na přechodech. Přískoky vpřed, kličkovaná mezi auty, schovávaná s vozidly ve druhém jízdním pruhu na čtyřproudé silnici a mé oblíbené: „Únik před cyklistou vysokého napětí“. To je adrenalinový druh pohybu. Z aut vynervovaný cyklista, jedoucí po silnici, při padnutí červené na semaforu nehodlá čekat a v plné rychlosti vtrhne na přechod mezi chodce, přičemž se snaží pokračovat po chodníku. Občas se mi podaří uhnout.
Zažívám i zábavnější a na fyzičku méně náročné situace. Kuriózní srážka kočárků na přechodu pro chodce pobavila nejen mne, ale i celou křižovatku. Poučení pro všechny rodiče: „Nepřecházejte s kočárkem silnici, když koukáte do mobilu! I když máte zelenou, musíte počítat s tím, že naproti jde stejně otroubený rodič.“
A co teprve příhody s koloběžkami. Nespočet. Kolikrát si říkám, že jsem si taky nekoupil elektrickou koloběžku. Jak závidím jejich uživatelům postřeh a ohleduplnost. Každé ráno vidím, jak s ladností akrobatů kličkují po chodníku mezi dětmi jdoucími do školy, a velmi často i žádné nesrazí. S velkou ohleduplností případně sražené dítko postaví a se slovy: „Příště čum kolem sebe!“ pokračují ve slalomu mezi ostatními chodci.
Každý den chodím ve stejný čas a potkávám stejné tváře. Řadu let. Na nich vidím, jak čas neúprosně běží a já stárnu. Když se doma podívám ráno do zrcadla, nic nepozoruji. Pak ale potkám vousatého Krakonoše o holi, jak se někam šourá. „Šmarjá, vždyť tu nedávno běžel na autobus,“ mumlám si pro sebe. Až za chvíli mi dojde, že „nedávno“ bylo před deseti lety. „A hele, náctiletý habán v divném triku. Vkus na trika má stejný, jen je o metr vyšší.“ Kruci. Čas je zloděj, který nikdy nespí.
Cestu do práce si užívám. Je to jenom můj čas. Mám otevřené oči a uši. Vnímám okolí. Všímám si lidí. Přemýšlím. Plánuji. Vzpomínám. Žiju! A tohle „žiju“ je pro mě klíčové. Nejenže se při chůzi do práce hýbu a dělám něco pro své zdraví, ale také se stávám součástí světa kolem sebe. Jsem jako ten vousatý Krakonoš, co se šourá o holi, nebo ten náctiletý habán v divném triku. Jsem součástí příběhu. A i když ten příběh občas zahrnuje i nějaké to zakopnutí o koloběžku, nebo uskakování před cyklistou, pořád je to můj příběh. A já jsem za něj vděčný, protože každý den mi připomíná, že život není jen o tom dojít do cíle, ale užít si tu cestu. A že i ta nejkratší cesta může být plná překvapení.
