Článek
Před několika lety jsem jel autem pro děti k exmanželce a pět minut po odjezdu z domova se mi zastavil čas. Trochu zprudka jsem se rozjel na zelenou a paralyzovala mě bolest břicha. Ale jaká! Ledva jsem stihl zaparkovat. Vyplazil jsem se z auta, posadil na lavičku a zavolal záchranku.
Měl jsem docela smůlu. Bydlím v okresním městě s oblastní nemocnicí. Rychlá jezdí vždy a všude rychle. Bohužel ten den byla nějaká dopravní nehoda, nikdo místní nebyl a zaskakovali záchranáři ze sousedního města. Přijeli na čas, ale naše je rychlejší. Pánové mne vyšetřili a když zjistili, že mám „pouze“ bolesti břicha, trochu ochladli a odvezli na urgentní příjem do nemocnice. Tam mne převzala mladá paní doktorka a po zjištění, že mohu trochu chodit, mne poslala před nedalekou ambulanci chirurgie.
Zatnul jsem zuby a ploužil se k lavičce u ambulance. To už jsem měl z bolesti mžitky a točila se mi hlava. Okamžitě po usednutí jsem padnul bokem na lavičku a omdlel. Pak už jsem ležel na urgentu a slyšel hádající se personál. Bylo mi úplně fuk, kdo za co může. Konečně proběhlo vyšetření, zaevidování a odvoz na lůžkovou část urologie. Mám ledvinovou koliku.
Našli kameny, které mi v ledvinách nadělaly paseku a musely co nejdřív ven. Prý to bude rychle hotové a za týden domů. Rutinní věc. Ani náhodou. Při operaci se jim rozbil přístroj, který mi měl vyndat kaménky. To byla první operace. O 6 dní později byla druhá. Dali mi do břicha něco jménem sten. O dalších 7 dní později přivezli opravený přístroj a byla finální operace, při které dokončili tu první. Kaménky a písek byly pryč. Já vím, stane se. Ale smůly nebyl konec.
Několikrát jsem tam zažil velmi nepříjemnou sestru. Měla pořád špatnou náladu a ještě se musela starat o 10-15 hadičkářů. Mimo jiné o jednoho hluchoněmého. Pán měl problémy s očistou a sestra za to na něj byla dost zlá. I já jsem si s ní užil poté, co jsem ji požádal o trpělivost s postiženým pacientem. Ale občas boží mlýny melou rychle. O několik dní později dostala za úkol mne odvést na kolečkovém křesle k vyšetření. Vážím aspoň metrák, kola u vozíčku byla téměř vypuštěna a vyšetřovna na druhém konci nemocnice. Dost se zadýchala. Melou, melou.
Pobyt měl i úsměvné momenty. Pacienti urologie chodili na jídlo do stejné jídelny jako pacientky. Běžná věc. Nicméně urologicky operovaní mají zavedené hadičky do různých otvorů. Původních a vytvořených operací. To znamená absenci kalhotové části pyžama. Když zavolali k jídlu, vyšourala se z pokojů skupina pacientů v nemocničním andělu a nedbale zavázaném županu. Veškeré jejich vybavení, původní i přidané, se houpalo do rytmu chůze. Přítomné, ještě neoperované, pacientky nevěděly, kam s očima a pohoršeně odcházely. Druhý den po operaci už jim to bylo jedno. Dokonce si všichni společně u jídla povídali o svých nemocech. Společné utrpení lidi spojí.
